Jdi na obsah Jdi na menu
 


Záloha mého starého blogu 1.díl

 Textová záloha blogu na lide.cz

 

Zde jsou všechny texty, které jsem od 28. září 2005 až do 24. října 2011 psal na můj blog: blog.lide.cz/lipner.d  , který jsem si založil přes lide.cz. Provozovatel ovšem tuto službu ke konci roku 2011 ukončuje a tak zde zálohuji celou textovou podobu mého blogu, který byl mojí první litrární aktivitou na internetu. Texty jsou řazeny od nejstaršího, tak jak jsem je postupně publikoval na blogu. V současné době píši pouze na svůj web: www.lipner.estranky.cz

 

V Kladně 24. října 2011

 

 

 

posledni-blog.jpg

 

 

Poslední příspěvek mého blogu....

 

A

 

prvni-blog.jpg

 


tohle byl první příspěvek...

 

 

 

 

28.09.2005 14:05 - Nezařazeno

Tož sem se taky přidal a budu zde psát moje kydy!!!

Tož su tu a jelikož se dnes nudím v práci,tak mě napadlo jako spoustu jiných jedinců originální myšlenka.A to totiž založit si také blog.Pochybuji,že dosáhnu někdy věhlasu Ostravaka,ale budu se snažit psát tak,aby to nenudilo,když už ne pobavilo či přinutilo k zamyšlení.Zatím sa lidičky mějte dobře.


 

 

28.09.2005 15:13 - POVÍDKY

A máme tu první z mých povídek......

NENÍ ŠPATNÉHO POČASÍ,JSOU JEN ŠPATNĚ OBLEČENÍ LIDÉ...

 

Vše mu pomalu,ale jistě docházelo,nitky příběhů a událostí se spojovaly na nejméně očekávaných místech.

Překvapovalo ho to,ale zároveň to už dávno tušil. Jenom ten pocit nemohl uchytit,byl někde hluboko pod vlnami času,událostí a mysli. Teď se to počalo vynořovat. Mozaika dostávala konkrétní podobu,našel klíč k zámku.

Zbývá jen otevřít. Po dlouhým hledání,zabývání se podružnostmi a střepy,nahlédá opatrně pod povrch věcí.

Jde zřejmě jen o úhel pohledu, o naučený pozorovací talent,schopnost syntézy životních událostí.

To vše mu léta unikalo.Unikalo tím více a zmatečněji,čím více to hledal.Jako pes se honil dokolečka marně za svým ohonem.

Přitom stačí připustit, že ohon je tvou přirozenou součástí,ne tvým nepřítelem a ono je vše pak jiný.

Vnímání časových úseků pozbývá na významu. Jeden den či deset let?

Chvilková osvícení nemají význam,když člověk na to není připravený.Zažil to už tolikrát,čekal od takových chvil mnoho,byly to však jen zpomalené otáčky kruhovýho pohybu žití.

Jiné,nečekané pohledy se naskytnou v tu nejméně pravděpodobnou chvíli.

Stačí procházka po nábřeží,pohled do  ulice s neočekávaným průhledem na věž kostela na kopci nad řekou.

Či zaslechnout starou známou píseň za jiných okolností,než je tomu obvyklé.

Přemístit pár věcí fyzicky pomůže i psychice.

Starý mylný pravdy selhávají postupně,ale jednou se to musí stát.Přestat doufat v jistý formy řešení a konání ještě neznamená změnu.

Nic nehledat násilně. To mu docházelo a střípky a úlomky fragmentálních vzpomínek,bolestí,štěstí,nocí a dnů vrůstaly do připraveného nákresu.On jej nekreslil,byl tu vždy.

Noci se prodloužily,cítil pachuť očekávání a tak tedy přestal čekat.

Stromy měly jasně žlutou barvu,jako už tolikrát,jenže tentokrát mu nic nepřipomínaly.Procházel se známými místy,vzpomínky se jen  o něj otíraly,avšak nezalézaly mu pod kůži,jak bývalo jejich dobrým zvykem.

Kvitoval to bez povděku,energie proudila po svých drahách,nevěnoval tomu pozornost.

Možná za vše mohly častý pohledy do zrcadla svýho minula,možná jen dělal věci spíše kvůli druhým,než pro sebe,možná se jen vezl po hladině.

Občas narazil na útes,zakotvil a vedl nesmyslnou poziční válku s okolnostmi.

Bolela jej z toho všeho občas záda a nejen to.

Nedovedl pojmenovat pravými jmény úseky životního proudu,překřtil to vše podle sebe.

A přitom stačí tak málo.

Nočním městem projížděly dál taxíky,lidi mluvili,milovali,opíjeli se a fetovali jako by se nic nedělo. A přitom se dělo.

Tisíce nevědoucích kreslí špatné subjektivní plány a nevidí nezvyklé pohledy na střechy města či vlastní život.

A ono to je jako s tím počasím.

Letošní podzim je obzvláště slunečný.Ale to je mylné,býval takový i jindy,jen to člověk jaksi nestihl pojmout.

 

28.09.2005 15:36 - Nezařazeno

Různý mý literární pokusy,které zde budu uveřejňovat,budou pocházet z let 1996-2005.

Takže tento blog není blogem v pravém slova smyslu,neboť z většiny příspěvků není aktuální co do času událostí.Vůbec nebude pojednán chronologicky,ale spíš pocitově,náhodně poskládaný ze střípků mýho života....

 

28.09.2005 15:55 - POEZIE

Jedna podzimní...

 

 

NA PODZIM SE UŽ VÍ...

 

Podzim je čas vzpomínek

podzim mi žene smutek na mlýnek

 

podzim je pánem barev

stejně jako šedi

 

podzim milujou i nenávidí

ti co už vědí...

 

 

28.09.2005 19:36 - POVÍDKY

Povídka věnovaná mojí lásce,který teď není zrovna nejlíp,ale já ji miluji

Tvé oči jsou mým vesmírem.Nic víc,nic míň.Jen touha a láska.Stačí poslouchat,když  zpíváš.To je  fakt hustý.Zamilovanej jak prase, s duší v nebi,zkrátka neví,co mu hlava bere,miluje ženu s pohledem tak hlubokým,že utopit se je málo.Začlo to tenkrát,když jí poprvý viděl v čajovně na náměstí s kostelem.Bylo mu to  jasný,ale den ode dne šílel slastí.Nejen duchovní,ale i sexuální,i tím,že propadl kouzlu celého vesmíru.A když se ráno probudila a měla ďolíčky ve tváři,tak věděl,že je to na věčnost. Bytí zpomalovalo a zároveň zrychlovalo,chvíle tušení a ranní něha s drápkama. Díval se na  ní v noci,projeli spolu kraj světa za deště a on stále vězel v něze.Tak jim plul čas.

Miloval jí,věděl,že ví o neštěstí světa a mnohem víc.

 

 

29.09.2005 09:34 - POVÍDKY

Jedna sobotní,ačkoliv je čtvrtek

SOBOTNÍ ŠEDÁ MEDITACE

 

Rozlepil svý bolavý oči.Chvíli si nebyl jistej,je-li ráno či noc.

Bylo opravdu ráno šedý sobotní a z nebe jemně,ale zato dotěrně lilo.První věc, která jej napadla byla, může-li se stát z básníka, který občas pije,alkoholik, který občas básní.

A on toho napsal i vypil nepočítaně.

Například včera,kdy mimo jiné zjistil, že stále miluje ženu s očima barvy tabákovýho dýmu.

Byl s ní, mluvila se sochou. Rituálně polila mramorový tělo ženy v parku bílým vínem. Ta socha se upřeně dívala kamsi za smíchovský činžáky, někam do věčnosti.

Taky tam chtěl být. Žena s očima barvy tabákovýho dýmu se smála, měli spolu dlouhý řeči a dlouhej kouř. Všeho tak akorát na tu věčnost.

Jenže byly tu i jiný věci, který jej tížily jako obrovskej žulovej balvan. Jen se utopit.

Jeho oficiální žena na kterou měl úřední papír možná něco tušila, alespoň pokud není úplně necitelná.On nevěděděl, co k ní, k princezně z černý věže přesně cítí, je-li to láska, či jen touha nebýt sám...

Možná ji taky miloval, měl však to šedý upršený sobotní ráno kocovinu, v hlavě emocionální bordel, bolavý záda z práce, za sebou nějáký ty temný léta, pokusy o odchod z tohoto slzavýho údolí zvaný život a to mu nebylo ani třicet...

Další veselá historka z natáčení, řekl si a napil se.

Neuměl už ani psát, furt se opakoval,o tom samým byl i jeho život.

Žena s očima barvy tabákovýho dýmu, chtěla být včera s ním a na Andělu, kde sídlí Ďábel a je krutej, mu řekla, že ne.

To místo je prokletý, říkal si, když sledoval, jak na protějším chodníku mlátěj nějákýho ožralýho chlápka a pak se začli ti mlátiči rvát spolu. To je holt Anděl. Šílená postmoderní krutost bytí ve světě vezdejším.

A tak plul svejma myšlenkama a tím ránem šedým, nebylo mu ani dobře, ani špatně, ani něják.

Duševní chaos vzrůstal, měl tichý krásný vzpomínky i obavy, dvě ženy, jednu miluje opravdu, dokáže se otevřít a vést ty životní hry nezávazně, jen tak, a druhou, která je tajemná a on ji možná vůbec, nebo špatně pochopil. Nastal někde nějákej eror.

Nebo teror?

K tomu všemu navrch nezaplacenej byt, nevěděl jak dlouho bude ještě přežívat v tý svý smradlavý díře na kraji okraje, v šedi periferního sídliště. A co bude potom?

Netušil.

Jediný, co jej trochu drželo nad vodou byla práce.

Chodil mezi tunami knih, mluvil s lidma, který byli na stejný vlně, občas četl a bolely ho záda.

Takže pohoda, řekl si.

Jenže na ten svůj kutloch si pomalu zvykl. Na stěnách šílený obrázky, pohledy, výstřižky a plakáty,všude barvy, popel a prázdný flašky ve špajzu.

Za oknem paneláky a vrcholek kopce na druhý straně řeky.

Plnej popelník a prázdná hlava, dlouze unavený rána a rychlý večery, muzika a ještě si to pořádně udělat sám. Co zbývalo,že?

Tak něják tedy žil v roce tři,který se chýlil ke konci, měl práci, neměl skoro kde bydlet, láska byla schizofrenní, dluhy a blázinec.

Hmm, taky možnost.

Co takhle věnovat se meditacím, pít čaj, rozhodnout se pro jednu ze dvou žen jeho duše?

Zatím se mu po ránu kroutily střeva, težkej smutek vlál krajem jeho mysli a psal nesmysly do kompu.

Hrál si se slovy, s pamětí, na jazyku nevyslovitelnou věčnost a nepochopení, který trvalo.Jeho prsty tančily po klávesnici písíčka, z rádia hulákala nějáká reklama.Pak přišla muzika a bylo to jiný kafe.

Chytla ho uklízecí nálada a začal sbírat součásti svršků, utřel drobky z linky,posbíral zátky od piv a bylo mu líp.

Tak začala jedna šedá sobota na sklonku listopadu.

 

 

29.09.2005 09:53 - POVÍDKY

Možná,Zemětřesení

 

MOŽNÁ

 

Možná bych něco chtěl udělat, možná mám strach, možná bych mohl napsat nějakou báseň. Možná bych mohl říkat hezká slova, možná bych mohl mlčet, možná bych mohl někam odejít, možná bych mohl tě políbit, možná bych se mohl občas trochu snažit, možná  bych mohl žít jinak, možná bych mohl i umřít, možná bych mohl někomu věřit, možná bych mohl běhat nahý pšeničními poli, možná bych se mohl i oběsit, možná bych mohl leštit si každý ráno boty, možná bych se mohl víc usmívat, možná bych mohl víc dávat, možná bych mohl i víc brát. Možná by se mi mohly míň hrůzný sny zdát. Možná bych mohl u tebe stát možná bych mohl být pořád sám, možná bych mohl říkat méně možná. Možná...

 

 

ZEMĚTŘESENÍ

 

Seismické otřesy byly zaznamenány včera v noci. Pár lidí, nočních přelétavců po pláních samoty to postřehlo, jinak  se nic nedělo. Opuštěné ulice byly pouze překvapeny kmitajícím oranžovým světlem. Lampy se chvěly a krysy u popelnic podlehly zmatku a nevěděly kam skočit. Popelnice zlověstně rachotily a odhozené dny nájemníků podivně šedých a stejných domů spaly. Většinou. Jen těch pár přelétavců zaznamenalo, že žárovka v lampě nad postelí se kymácí ve stejném rytmu jako pouliční lampy. Proč vlastně? Možná je to jen nějaký přelud, zlý sen, kočka za krkem či ženský dech v potrubí teplovodu.  Ráno se tomu zemětřesení ani nevěnovali v novinách. Místo toho psali o vraždě, či tak něco. Jako by se vlastně nic nestalo. Ale bylo to důležitý. Ty krysy to věděly, ostatně i ty odpadky v popelnicích. Chvěly se ještě ráno a mouchy neklidně přelétávaly nad rozšklebenými mordami  popelnic a jinak nic. Jeden z blouznivců, který v noci pozoroval chvění lamp, vstal a díval se  chvíli z okna. Na střechy, na komíny a na jednoho holuba co se krčil pod římsou. Zima nebyla, byl to jen zbytek strachu po nočním otřesu. Muž si zapálil cigaretu a holub vzlétl. To ho uklidnilo. Jeho oči byly unavené po třesonoci a on si řekl, že se musí někam podívat, vyrazit ven, nakrmit popelnice, krysy a psa. Sešel  po starých točitých schodech a popelnice spolkla igelitku jeho včerejší  nemohoucnosti, jeho smutků, jeho potemnělé radosti. Ulice byla zcela prázdná,nikde nikdo. Jako by se nic nestalo... 

 

29.09.2005 10:12 - POVÍDKY

Něco krátkého...

JEDEN Z MNOHA ZPůSOBů...

 

Jít z práce, ulice pulzujou životem, pak v chrámu konzumu koupit laciný ovocný ve dvoulitrový flašce, večer se opít, něco napsat, sledovat tok svých myšlenek a ubývání vína, pak spát, a ráno jít za ženou, která jím prorostla.

Možná nějákej sex někde v zapadlejch zákoutích, mezi bodláky a kopřivami, taky víno a vodka a noční tramvaje, co místa trhanýho spánku a sledování toho světa, kterej je černej jako nebe nad místama industriálních běsů.

Třeba taky láska a tak, pak zase ráno do práce, furt chodit a něco hledat a pak zas cesta a puls ulic města.

Tak to je taky způsob života.

 

 

29.09.2005 11:17 - POEZIE

Zase z jiného soudku...

 

PŘEDCHVĚNÍ

 

Pod nánosy  písku

u řeky

tisíc mrtvých psů

 

cenili zuby

a holčička si na pláži

nerušeně hrála

 

jako by  nic

Pštrosí vejce

všude kolem

děs

a tisíce barev

 

To zas smrtelný hlas

zlomil předposlední  vlas

a déšť vzal za své

i když chtěl by víc

 

 

 

29.09.2005 15:25 - POVÍDKY

Trocha filosofie???

NAHODILOST BYTÍ 

 

Nejraději bych seděl na kopci nad městem a řekou s neznámou ženou,nemluvili by jsme,sledovali život ve městě,nedívali  se do očí, jenom prsty na rukou by se poplétaly.

To je neočekávanost příchozího,ta touha.

A zatím dny plynou jen tak,možná se někde něco novýho rodí a člověk o tom ani neví.

K lásce potřebuji vyburcovat k životu a láska mě k životu vyburcuje.Takže kde začít?

Ta kontinuita kruhu je zdrcující.A zároveň je to svobodný.

Jsou to vlny.Vše Tě někdy objímá svou krásou a Věčností,někdy si výlučný bod na vrcholu osamění.

Výhružky jsou pro Tvé dobro,tak to tak ber.

A v okně protějšího domu se něco buduje. Prkna na balkóně ze kterýho občas vykukuje bílej pittbull.Sleduje chvíli ulici,pak mu dojde,jak je svět marně proměnlivý a nechá toho.

Své problémy začínám řešit příliš brzy,nebo moc pozdě.

Člověk vidí jen záblesky z věčnosti,jen útržkovité scény z toho věčného Božího velkofilmu.Jde jen o to,které vnímá.

Každý člověk je konečkem nervu Božího mozku.Je to vlastně něco jako elektroda.Někdy příjmá enrgii ze zdroje,jindy ne.

Jde o to jestli chce být člověk zrovna součástí té ničivé vlny,nebo té tvořivé.

Je to na vlastním rozhodnutí.Někdy si to vyčítáme,jindy

jsme rádi.Vždy jsme, jsme součástí vln.

A někdy člověka dokážou zaujmout úplně zbytečný věci.Přeci se však z toho těší.

Možná i těží..

Kdo ví...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

29.09.2005 15:57 - POEZIE

No,zase něco poézie

 

MĚSÍC

 

Šel jsem noční krajinou

ozářenou měsícem

 

Díval se na mne

s úšklebkem idiota

a stíny stromů  mlčely

 

Došel jsem domů

a on mi vlezl

svým paprskem i do postele

 

Je to ale potvora

 

 

 

 

 

 

 

29.09.2005 23:28 - POVÍDKY

Zářijová povídka

A MNOHO JINEJCH VĚCÍ

 

Sledoval z okna, jak řídký zářijový slunce postupuje po fasádě protějšího paneláku. Nebe bylo pastelový a i on se tak cítil. Trochu mdle, nejistě.Z rádia vyhrával nějákej rock.Bylo prvního září, někde se stávkovalo, někde byl na návštěvě prezident a on neměl prachy. Jako obvykle. Byl to jeho víceméně přirozenej stav se kterým se ovšem doposud nenaučil žít a neustále jej tato situace dováděla ke stavům zuřivosti a šílenství.

Měl ovšem byt, tedy spíše kutloch, neboť to tak tam vypadalo. A na příští měsíc nezaplacenej nájem.

Za okny panelák, slunce se někde zapomnělo, na stole zbytek zvětralýho pivka a tam dole ve městě, dost dlouhej kus cesty busem podél řeky a pak ještě tramvají, měl svojí ženu, ženu, která byla jeho vesmírem, která mu dodávala naděje v tom šíleným stavu, ve kterým se nacházel.

Ráno vstal v šest, měl v hubě jak v polepšovně po včerejším pivku, a jel dolů do města. Bydlel totiž na kopci mimo zátopovou oblast, na kraji velkýho města s gotickou katedrálou a s hradem, kde žil prezident, který dnes poprvé navštívil ve svý funkci prvňáčky.

Tvrdili mu to, rozespalému, v rádiu.

Měl jít do práce, opět mezi knihy a i mezi lidi.

Ovšem vše bylo jinak. Tak se toulal městem se svojí ženou s modrejma očima a dolíčkama ve tvářích. Měla  je jen tehdy, když se smála, což mu činilo neskonalý potěšení na duši.

Chodil se svojí ženou po stráních kopce nad městem. Na vrcholu stojí rozhledna.

Až k večeru dorazil sám do svýho kutlochu na kraji města, na kopci mimo zátopovou oblast.

Dopil zvětralý, počkal, až se v klidu vyprší- trvalo to pár minut- a  prázdný flašky vyměnil za dvě plný a dokonce vychlazený v místní večerce.

Aby nemusel myslet na svojí situaci, jal se zvelebovat svůj příbytek získaný za nehoráznou sumu - a tu musí do čtrnácti dnů sehnat. Ale čert to vem, řekl si, otevřel si druhý lahvový a zaposlouchal se do tónů Floydů, kteří zpívali něco o zdi.

On měl okolo sebe čtyři. Byly skoro prázdný, musel na ně něco dát. Něco ze svých obrázků různě povystřihovaných z všelijakých prospektů, plakátů, pohledů a jiných papírů. Některý z nich znaly jeho bývalý místa žití v městečku na severu obehnaném barokními hradbami. Bylo to už pár let.

Slunce se opět probralo k životu a pozlatilo panelák v zorným úhlu okna. Měl chuť na cigáro a chtěl mít u sebe svojí ženu.

Vzpomněl si, jak spolu v jeho kutlochu, podobnému tenkrát spíše holobytu, hráli karty, na noc s ní a bylo mu něják líp.

No co, něják bylo, něják bude, řekl si a začal oblepovat stěny pokoje obrázky.

 

1.9.2003

 

 

29.09.2005 23:31 - POVÍDKY

Jiný příběhy...

 

A TOHLE JE ÚPLNĚ JINEJ PŘÍBĚH.....

 

 

Na stole knížku Ferlighettiho, na ní telefon Ericsson a z rádia Načeva. Noc na krku, možná i víc a ve sklenici trochu vína.

Jedna hodina nad ránem a město temný.

To je slibnej začátek něčeho zajímavýho, nebo natolik všedního, že stojí  za to o tom mluvit.

A možná i psát.

Co dál říct.

Dál už nic, jen být a přemýšlet o vině a trestu, o lásce, skutečnosti a snu.

A pak?

 

Pak se kdosi probudí...

 

ZASE RÁNO

 

Ráno vstal, podíval se do zrcadla a řekl si:"Jak jsem starej, tak jsem blbej. Kurva drát. Jsem jen vypitá mánička." Prohrábl si mastný vlasy, vychcal se a šel ven. Otevřel dveře bytu, popatřil na nebe, který bylo celý nějaký zašlý, jako jeho duše. Sešel třicet schodů,  prošel průjezdem, kde prodávali čongové oranžový pomeranče, nahnilý brambory a zvadlej salát. Na ulici bylo plno dopoledních lidí, někam spěchali, on ne. Zapadl do dveří trafiky pro svoji obligátní snídani. Braník a kusovku.

Potřeboval to. Poslední dny to zase táhl, bylo toho na něj moc.

"Už nikdy do žádný zkurvený Roudnice nad Labem." Říkal si cestou do schodů. Obrali ho tam o všechno.Musel si pak koupit zase novej telefon.Asi už šestej, neklamala-li ho paměť.Tak mu začal další z dlouhý řady dnů.

Popíjel tedy pivko, poslouchal nějákej bigbít, bylo mu divně, zkrátka tak, jak na tom byl.

Sedl si tedy k počítači a cpal do něj slova. To jej jediný bavilo. Toužil taky po ženě.Už dlouho jej do zátylku hryzala ta děvka samota. Zpívala mu k tomu Janis Joplin. Sáhl tedy pod stůl pro krabicový vínko, aby zapomněl, aby přepil bolesti. Pustil si Psí Vojáky. Filip T. mlátil do klavíru,řval na něj ty svoje depky a on měl tu svojí.

Furt jen kecy,kecy,kecy. Už toho měl dost.Ani vajgly nebyly.

 

29.09.2005 23:45 - POVÍDKY

Někdy jde život fakt divnými cestami...

ZASE SE TO SERE V KRUHU

 

Poslední dny se to zase řítilo neukočírovatelně do prdele. Zase kruhy, zase dlouhý noci a jedna vodka za druhou, zase slova, touha a zlatý ulice města. A vše se topí v dýmu cigaret. A pak šedý rána, padl sníh na pláně samoty a práce se nekonala. Ani nebyl schopnej cosi vyprávět šéfový, jen dát si ranní pivko a plout na těch vlnách.

Opět je to tu, v tyhle dny počátku roku, už několik let se to vše takto točí.

Je z toho vůbec nějaká cesta ven?

Rok co rok si pokládal tuhle otázku, rok co rok nemohl nalézt odpověď.

Tak se raději napil Bráníka a snažil se na nic nemyslet. Hlavně ne ta tu zkurvenou práci, jak to zase vokecat, co dělat, když už to nepůjde a tak dál.

A do toho všeho, do tý bizardní směsi všeho a ničeho ještě vstupují různý ženy, lidi, kterým věří i ne, ostatně nevěří ani sám sobě a doma je jak na černý potápějící se lodi.

Sám ji nedokáže ukočírovat a ani psychiatrům už nevěří.

Jen pluje opět tou každoroční bouří. Snad proto, že právě na počátku prvního měsíce roku se narodil. Zde se snad dá tušit příčina tý jeho zasraný sebedestruktivní povahy.

Snažil se to opět přepít a pomohlo by se mu z toho všeho vymluvit.

Zavolal ženě, která byla v jeho životě krátce a snad právě proto mohl s ní mluvit o těch děsivých kruzích.

Znala taky tu tíhu života, tu nekonečnou černou díru, kam člověk padá a řítí se, hnán vlastním pocitem neschopnosti udržet opratě oře Bytí

 

29.09.2005 23:47 - POVÍDKY

Ještě trochu podzimní depky...

BYLY I PODZIMNÍ DEŠTĚ

 

Z rádia vyhrávalo tichý blues, venku šedo a od rána pil víno.

Dal by si raději pivko, ale byl línej vylézt z bytu a vrátit prázdný flašky.

Tak pil bílý krabicový, pomalu mu to lezlo do hlavy a myslel na svojí ženu.

Měl ji rád tak moc,že nevěděl co s tím.

Nechal zatažený závěsy, venku to stejně stálo za hovno a byl sám se svým chlastem.

A k tomu blues. Harmonika jela o stošest a k tomu basa.

Sobotní dopoledne bylo líný a stejně tak i on.

Byl pár měsíců ženatej, ve svým bytě, kterej neměl zaplacenej a bez práce.

Zbývaly mu poslední tři startky, tak jednu zapálil.

Dvě ještě v zásobě, řekl si a bylo mu šedě.

Kytary v rádiu trsaly, myslel na svý životní kotrmelce, na bývalý pařby, na to, že mu táhne ke třicítce.

A dokázal hovno.

Furt se jen obviňuje, kráčí s ním po ulicích paranoia a nic z toho.

Mlha před očima, za sebou strach a láska před ním.

Životní perspektíva byla nejasná.

Psal, něco mu vydali, možná i na Slovači,alespoň něco.

Nad ním v bytě zase řvalo dítě,venku nikdo,jen paneláky a podzimní nebe.

Koš měl nevysypanej, nádobí neumytý a i on byl na tom podobně.

Mastný vlasy, loupala se mu kůže na rudým xichtě,oči podlitý krví.

No, nic moc. Ani na depku už nebylo sil a tak opět pil ze všech sil a byl jak byl.

Hlavně,že se to rýmuje, řekl si a opět zatoužil po svý ženě,která je jeho poslední nadějí.

Miluje ji, sám bezradný a přitom má radost z toho všeho.

A v rádiu hrajou The Doors.            

 

29.09.2005 23:54 - POEZIE

Něco novějšího.....

NEZROZENÉ POVÍDKY

 

Povídka o slečně z personální agentury

O svolávání nebezpečí na svojí osobu

o strachu

o něze tušený kdesi za

rohem

 

Povídka o vlnách

o spolku vietnamsko-ukrajinského přátelství

a ustanovení všech svátků

o poslední cigaretě

 

Povídka o ambivalentním vztahu

k oknům

bytu

paneláků

starých hradů...

 

 Povídka o krátkosti

i nesnesitelný délce denních životů

o starým rezavým plotě

zarostlým šeříky

 

Povídka o blbosti všech výročí

za jakéhokoliv režimu

 

Povídka o nedokonalosti sebe sama

s vědomím své velikosti

po které tolik toužíme

ale za tohoto života

ji

nedokážeme dosáhnout

 

Povídka o Bohu

 

Pokračování zde:

 www.lipner.estranky.cz/clanky/zaloha-meho-stareho-blogu-2.dil.html