Záloha mého starého blogu 2.díl
29.09.2005 23:58 - POEZIE
Někdy člověk potká divný lidi....
POSTAVIČKY
Bizardní postavičky kráčejí ulicemi
svítí slunce
někde i pes jde
sem tam pěkná žena
u huby pěna
či děs
či zklamání?
Nevím
dívám se z okna
a pivem vše zlý zaháním
třeba někam půjdu
bude-li se chtít
třeba usnu
a budu snít
zatímco venku
pokračují cizí tajemný příběhy
který jsou i mý
a dny a noci žižkovský
jsou součástí tý věčný hry
v níž jsme jen postavami
29.09.2005 23:59 - POEZIE
Kdysi jsem bydlel na Žižkově....
MRAKY NAD ŽIŽKOVEM
Sleduju mraky
plují
jen tak nad špicí
žižkovský věže
Ale kdeže
řeklo by se
plují taky slova
stále a znova
jako láska
tak i hláska za hláskou plynou dál
co bylo bude zase
a kdo nás
tupé ovečky pase?
Na cestě sami
vidíme domy
s tvářemi mrzutosti
Jsme tu jen hosty
a jako ty mraky se rozplynem
když konečně zazáří všeobjímající slunce
30.09.2005 00:02 - POEZIE
Schíza je občas pěkná kurva....
BUDU ČEKAT
Budu čekat
příjde-li někdo
nebo budu sám
opitý
hlava plná blues
cigáro není
jen temná šeď
podzimní ticho
šelestí
v domnělém klapotu kol
a vůkol není nic
čeho by se dalo chytit
ve větru věčnosti
planu
a budu čekat
na touhu
která se nedostavuje
na bezmoc
která stále je
se mnou
i beze mě
a do toho tichý blues
připomínající starý časy
Kam dojdu?
Asi?
Znějí mi v hlavě různý hlasy
běsi
i andělé
a vše je jaksi podélné....
30.09.2005 00:04 - POEZIE
Tak taky trochu z vesela...
SKORO PĚT
Je skoro pět hodin
nad městem se tyčí komín
tož co je mi po nim
když tyčí se i věže
Ale kdeže...
Sní se nejlíp vleže
to vím...
30.09.2005 00:05 - POEZIE
Vobčas je dobrý sednout si v parku....
POSEZENÍ V PARKU
Stěhuju se z lavičky
na lavičku
sleduju slunce
trošičku
a město
Vítr se prohání
nad Smíchovem
tramvaje hučí
dost silně
a provokativně
slunce
si hraje
na schovávanou
s větvemi stromů
Je to všechno hezký
ale
je předjaří
milenci už odcházejí
i já půjdu domů
neb nemá mě co hřát
30.09.2005 00:09 - POEZIE
Zima se už blíží....
ZIMNÍ
V závějích sněhu
ucítím něhu
Pocit mám
že přistál jsem
u pravého břehu
30.09.2005 00:11 - POEZIE
Pro Lenku Můru,mojí lásku....
DOTEKY
Doteky rukou
pohledy očí
jiskry touhy
okamžik pouhý
a noci dlouhý
Dny jdou
a jsou skutečný
díky tvým slovům
a úsměvům
vím že jsem
30.09.2005 00:19 - POVÍDKY
Tohle se stalo nedávno,pro Lenku,však ona ví...
SVĚTLO NA KONCI LÉTA
Nový dny přinášely nový chvíle. Bylo to celkem hezký.Léto začínalo a Petrák sledoval jak se protahujou dny a s nimi se i protahovala jeho nálada.Přibývalo světla.Jak v ulicích,tak v něm. A to ještě netušil,co bude dál.Protloukal se tedy nocemi, přežíval dny v práci a bylo to fajne.Přeci to bylo však něják plytký,bez šťávy.Prázdno v duši a relativní klídek.Tak Petrák chodil do práce,makal až se z něj kouřilo,mluvil osm hodin denně s lidmi na drátě,s kolegy a večer s Towmanem u píva. A léto se pomalu přehouplo do svý druhý poloviny.Zvykl si na stereotyp.Proplouval mezi vlnami všednosti a tak mu šly dny. Z nudy sledoval informační dálnici.Obrazy a slova.Jednoho dne napsal pár řádek na stránky jistý psychoorganizace. Jen tak,nic si od toho nesliboval,nic od toho nečekal.A dny dál protékaly mezi prsty vnímání.
Pak se mu ozvala. Pár slov,jen tak,jakoby se nic nedělo. Odpověděl a večer řekl Towmenovi s Beruškou,že hodil inzerát na net a kdosi mu odpověděl. Zasmáli se nad půllitry,všichni totiž trpěli cynismem a šlo se dál.Ráno vstávat do práce a nic zajímavýho v dohledu.Petrák pak párkrát mezi řečmi na drátě v práci napsal pár milejch slov. Psali si o poezii a tak.Pak došlo na pozvání.Zatoužil jí poznat,mohlo to bejt zajímavý,ale až kam to povede,to netušil ani v největších psycho-fiction snech.
Venku na město svítilo slunce,padl jeden ministr,co to myslel upřímně a přišel druhej trouba,kterej upřímně zmlátil pár set lidí,co si přišli jen tak zakalit na louku někde u Tachova.No fuj! Totalita is plnou parou back,bylo heslo tohoto léta a on si dál psal se ženou s nočním motýlem na zádech.Zatím se nic nedělo,jen s kámošem z práce vymetal demošky na podporu nevinnejch lidí zmlácenejch na popud bejvalýho hospodskýho.
Léto se zlomilo v pase,počasí se taky trochu prohlo a jednoho dne se Petrák stěhoval na další ze svejch mnoha míst,kde přežíval.Ale tady teprve začal žít.
Byteček v nízkým baráčku s točitými schody a secesním oknem.Malý pokojík s červenou kuchyňskou linkou,nefunkčním hajzlem a okny viděl nebe. Petrák měl zrovna dovolenou,tak jí věnoval zvelebování svýho příbytku.Vymaloval si,pařil k tomu The Cure a bylo mu celkem fajn.Práce šla,byt byl,zbývala jen láska. A i to přišlo. Nečekaně,jako blesk z čistýho nebe.To však zatím nevěděl.Dával dohromady malej příbytek za šest litrů,kde bydleli o patro níž bakeliti,kteří pařili až do rána a pak znova.
Kdysi v tom domě byl s kamarádem Jimem a nějákou ženou,přesně tam,kde měl teď sousedy,který skoro nespali.
Již tenkrát si říkal,jo,vole,tak tady bych chtěl jednou žít.
A najednou seděl v pokoji s červenou kuchyňskou linkou,popíjel červený s lahváčem a bylo mu fajne.
Ještě však na něj čekalo to největší tajemství zvaný láska.
Towmen s Beruškou mu posvětili koberec červeným vínem a pak přišel ten den.Den světla,den chvíle,kdy mu to bylo jasný,když jí spatřil v rohu čajovny na náměstí s kostelem kousek od řeky.
Seděla tam,smála se,ďolíčky ve tvářích a v očích byla něha a něco víc...
Noc byla plná slov barevnejch,který mezi nimi pluly jako lodě mezi přístavy.Oči,do kterejch spadl ,a po deseti minutách jej pohltily a pak i duše ženy slunečný s nočním motýlem na zádech a bylo to tam.
Kurva drát,Petráku,ty jsi se zamiloval,říkal si,když spolu leželi na zelený matraci uprostřed jeho novýho bytečku na konci světa nedaleko řeky a kopce,na kterým stála budova televize a oddychovali šťastni sami sebou v sobě.
Ráno obejmul tělo ženy slunečný s nočním motýlem na zádech a věděl. Ano ,to je ono,teď už se nedá nic dělat,žádnej cynismus,nápověda se nekonala,vše přišlo rychle jako vlna.Byl zaplaven.
A léto bylo za zenitem a den,kdy kdysi dávno do jeho země vstoupila armáda z východu,aby zachránila výdobytky,byl štěstím.Vstoupila do něj láska,Boží světlo a zachránila jeho černou duši.
No,Petráku,Petráku,smáli se mu kámoši u píva. Nech si vole nějákou tu rezervu,radil Towmen a pomrkával spiklenecky levým okem.
Jemu ale bylo blaze,když usínal a probouzel se vedle sluneční motýlí ženy.
Žili si tak spolu v bytečku s výhledem na nebe,na zdi měli obrázky,malé a nepochopitelné radosti všednosti lásky.
To fakt na začátku tohoto léta nečekal.
Premiérovi hospodskýmu klesaly preference za bití nevinnejch lidí a v něm ze zdvihala vlna lásky. Roste to každým dnem.Stačí se podívat na její úsměv,pohladit tvář a je to jasný.
Noci a dny pak dostaly novej rozměr.Propadl se do prostor její duše,ta žena jej pohltila,byla jako bouře,jako vánek,větve stromů,květy a východ slunce.Jako něco,co jest zakázáno vyslovit......Stačí jen dotek a exploduje to.
02.10.2005 21:08 - POEZIE
Jo město je fakt hustý
VĚŽE
Městský věže
mý otěže
všechno vleže
že?
Kdo lže
selže
sám před sebou
jdu s dobou
ne náhodou
bloudím ulicemi
nad tím vším nebe
a někde
hluboko
vně
mě zebe
02.10.2005 21:11 - POEZIE
Takhle mi jde život....někdy...
PÁR CHVIL
Proplouvám dny
míjej mě sny
stísněný hledám
svý pravdy
za zdí bytí
postávám
není kam jíti
se všemi
ani sám
Ruku ti podám
zahřeji zkřehlou dlaň
vždyť co jinýho mám
než pár chvil
doteků
a slov hebkejch
zrychlenej dech
v časech brzký tmy
tak na víc se mě neptej
POKRAČOVÁNÍ ZDE:
www.lipner.estranky.cz/clanky/zaloha-meho-stareho-blogu-3.dil.html
