MÝM LÁSKÁM....
PODZIMNÍ PLÁČ
(všem ženám,které prošly mým životem)
Říjen se přehoupl do druhý poloviny. Byla mrazivá, jako už dlouho nikdo nepamatoval.Ranní mráz nabílil střechy aut i spadaný listí, který křupalo pod nohama.
Stromy pomalu hrozily k šedýmu nebi černými holými větvemi a večer byl cítit tlejícím vlhkem a kouřem.
Na nebi víc šedo než modro, lidi se třásli na zastávkách ranních busů.
V nich naopak přetopeno.
Typickej pražskej podzim,i když trochu brzký.
Příroda již dávno přešla ze žluté nostalgicky připomínající léto, přes rudou, až k rezavé, k předzvěsti zániku a zimy.
On na tom však byl náhle o něco líp, než napovídala situace zuříci ve městě.
Byt zaplacenej jen na půl a kousek, ale měl konečně práci.
Na druhým kraji okraje, než žil.
Dalo se tam jet i vlakem po jednokolejný trati kroutící se pod kopcem se stavbou půdorysu hvězdy.
Trať se kroutila mezi zahrádkářskými koloniemi, vilkami i paneláky až dospěla k řece a pak na nádraží zvané kdysi Střed.
Opět se vrátil mezi knížky, k tomu,co měl vždy rád.
Tentokrát však ve větším poklidu, vše bylo jiný, i ten podzim, jak už jsem naznačil.
Cestou do práce sledoval monumentální stavbu věznice připomínající podivnou základnu vybudovanou někde na Marsu uprchlíky z rodný modrý planety, která je už spíše šedá.
Se ženou si nevěděl rady, jak už to tak u něj bývá posledních zhruba patnáct let.
Nu, což nikdo není dokonalý.
Tvrdí to i v tývý.
Opět mohl chodit mezi knihami, nahlížet do nich, i když byla zima.
Rok tři se chýlil ke konci a on cítil, že se pomalu dovršuje řetězec změn, který jej letos zavalil, tak jako nikdy předtím.
Vše se na něj sesypalo, jako když chumelí na horách.
Z ničeho nic se zatáhne obloha a pak to valí o stošest, kurňa.
Z rádia podzimní mrazivou noc negovalo tichý blues, sledoval kouř z cigára a najednou věděl, že bude fajn, že to něják dopadne, bude líp a tak.
I když občas tvrdil opak.
Sledoval tedy stěny svý přetopený garzonky za nehoráznou sumu a hlavou mu šly obrazy všech různých míst, kde žil.
V jednom malým městě na severu s krutou minulostí obehnaném koldokola barokními hradbami z červených cihel prožíval také takový studený podzim.
Tenkrát byl ovšem listopad a byl o sedm let mladší.
Bydlel v maličkým pokojíku ve dvoře, vedle měl ještě jeden a sprchovej kout.
Výhled do dvora a na komíny na protější střeše.Stísněná atmosféra zanechaná po tisících zničených osudech lidí se žlutou hvězdou na kabátech byla tenkrát cítit všude kolem.
I přesto tam rád žil.
Dělal tenkrát ve velikým domě na náměstí plným lidí, kteří už viděli konec svýho tunelu, byli na hranici či za hranicí reality a svých barevných dnů.
Kráčeli už jen po svých cestách ke kterým měli jen oni mapu a často v ní už ani nedokázali číst.
Poslední stanice a po dvoře toho velkýho baráku ráno přelétavali havrani.
Skoro rok mluvil s těmi lidmi a občas i s havrany a někdy už nemohl rozeznat kdo je kdo.
Byly ale i jný místa, jak tak kráčel pamětí a ohlížel se zpět po kolejích svýho žití až tam, kde se sbíhaly v jeden bod.
Do něj se jednou i navrátí.
O pár kilometrů, jen přes most vedoucí nad řekou, která tekla až kamsi do vzdáleného mořského přístavu na severu,žil v podobným paneláku jako zde na kraji okraje hlavního města, ale tam to nebylo v přízemí, ale s výhledem na železniční trať a panoráma města, ve kterým zemřel básník, který pomáhal kdesi kdysi hasit požár.
Tvrdili mu to v různých školách, které sem tam i obšťastnil svojí přítomností.
V tom městě s gotickým náměstím měl svojí první ženu, lásku se kterou si již tenkrát nevěděl rady, jako ostatně se ženami dodnes.
Měla černý vlasy, byla divoká a žili spolu v jednom pokoji.
Divokej sex a divoký hádky, bylo to silný.
Podobnou situaci zažil o osum let později ještě dál na sever k hranicím jeho rodný země. Ve městě plným chemickejch továren a kopců.
Divoká žena, divoký pitky v rozlehlý hospodě komunistickýho kulturáku.
Žil s ní v sedmým patře paneláku,jednou se procházel po římse, hluboko pod sebou šedej chodník.
Došel pomalu k sousedům, nahlédl do okna.
Sledovali tývý.
Jeho zlatovlasá žena ležela schoulená v posteli a ráno, jakoby se nic nedělo šli do práce.
Tenkrát taky pobýval mezi knihami.
V malým antikvariátu, kde hrála furt muzika, málokdo šel něco koupit, jen se kecalo, zelenej dým voněl místností a večer opět do kulturáku.
Ovšem i to bylo jen na čas, jako všechno v jeho životě.
Ani teď na kraji okraje si nedělá iluze, že to bude napořád.
Ani jeho láska, kterou si vzal s požehnáním státu, díval se jí do očí, má je rád, i když jeho žena se ukrývá za prapodivnou zdí, kterou si sama sobě staví.
Ale kdo takovou zeď v sobě nemá.
Existuje i zeď času a tak bych se zde na tomto místě čtenářům rád omluvil, že události zde líčené nejsou řazeny chronologicky.
Nepamatuji si to a on, o kterém píši již teprve ne.
Je totiž tak trochu chaotický, žije napřeskáčku, někdy moc směle, jindy v pozadí. Někdy je první, jindy poslední, je už holt takovej.
Má ale rád cesty. za jízd vlakem může sledovat krajinu, ubíhá mu jako tichý film s pravidelným doprovodem staccatu kol.
Okno vlaku míjej stromy, domy a nebe letí jak šílenej pták.
Má to rád.
A taky noční cesty po tmavý dálnici, kdy sleduje světla kamiónů, míjí osvětlený benzínky a ráno se objeví třeba v jiný zemi, než včera.
Mohl tak například sledovat monumentální skalnatý vrcholky alpskejch hor. Sníh a odrážející se slunce,nebo kolonády osázený palmami.
Miluje moře i strmý úbočí hor.
Dívat se na svět sezhora vydá za vše.
Z člověka spadnou problémy, vidí je kdesi hluboko pod sebou maličký a nanicovatý, nad ním velebnost nebe, který má na dosah a připadá si jako pták.
Volný a svobodný.
To však bylo léto. Teď je tu další z jeho šestadvaceti podzimů a v jeho paměti se opět objevil obraz.
Byly tam taky hory.
I když ne tak skvostný svojí velikostí, ale o to krásnější svojí něžností malých pastvin, kvetoucích luk i podzimních smrkových lesů šumících svý nekonečný příběhy a uklidňující klenbou zelených katedrál.
I tam žil.
Nebyly to jen města.
Naštěstí.
Byly i místa samoty zeleně. Sám na kraji země, v hlubokých lesích bydlel v roubeným domě, snad od poslední války neobydleným.
Vítr se proháněl po pokojích.
V tom svým měl kachlovou pec, jen si lehnout.
Byla však studená, modrá a komín prý netáhl.
Tři místnosti dole, to samý o patro víš a tajemná půda, kde i v pravý poledne byla tma.
Tichá a děsivá.
A kadibudka až za barákem v poli a v dáli se tyčil hlavní hřeben pohoří.
Ráno pak přijel kolega se starou červenou stodvacítkou s přívěsem.
Vzal vaťák, kladivo, pár rohlíků a placku rumu na zahřátí a vyrazili po úzký silnici, kde se muselo jdno auto zastavit, aby druhý mohlo jet, až někam k hranici.
Tam se vyklopil přívěs plný plaňkových laťek, vyfasoval pytel hřebíků a celý den za vanutí prudkýho větru od severovýchodu stloukal ploty okolo malých stromků.
Bylo to fajn, ale samota ubíjela.
Měl tenkrát ženu s oranžovýma očima v hlavním městě, kde se pozděj zbláznil.
S tou modře kachlíkovou pecí vydržel pod hřebeny hor sotva dva měsíce.
Ale proč ne, možná že teď by do toho šel s větším odhodláním. Tenkrát však mnoho věcí nevěděl a mnoho bylo pro něj nepodstatných. Ne, že dnes by byl na tom o něco lépe.
Věčná a nekonečná je cesta poznání.
Za pár let se opět bude jen schovívavě a zároveň cynicky usmívat.
Ale kadý krok je změna, buď posune dál, či vrátí...
Ale je to krok.
O tom je to i mý trochu zmatený psaní.
A taky o věčným podzimu, který mnozí považují za období smrti.
Možná mají pravdu, neboť smrt je brána. Ne ta, která se uzavírá, ale ta, která otevírá...
NA CESTĚ S HVĚZDAMI
(Lence)
Sledovali spolu hvězdy. Vyprávěla mu o dalekých souhvězdích, ze kterejch znal jen to jedno. Vozovou hradbu z něj nepostavíš...
Ulice Západního města se synagogou a pomníkem, který komusi za cosi děkoval, byly temný a pivo studený.
Mluvili nad ním a čas plul jemně, bez zákrut, jen tak.
Pak šli nocí, město nechali i s jeho oranžovou září za zády,míjely je žhavý oči aut a pak našla místo ve stráni.
Starý stromy, vysoká tráva a v žilách jim kolovalo víno a vášeň.
Dech se zrychloval, vše rostlo a propadalo se, rychleji, rychleji.
A ráno padal jemný déšť, zbytek vína přišel vhod.Šli, byli na cestě, spolu.
Silnice hučela, okolo jezdila auta za svým cílem, pořád pryč, spěch, spěch, spěch...
Zastavil jeden, vezli se, bylo mu dobře, na cestě s ní.
Pak město. Menší, s náměstím a vysokou věží. Shlédli i nějáký to baroko v Božích chrámech. Leč přišla žízeň.
Motali se městem a žádná hospoda jim neotevřela svojí náruč, jen levná zaplivaná čtyřka, zakouřený lokál plný prázdných existencí.
Utopit to vše, ještě jedno, pak další, možná panák a spát, nic nevědět.
Chodili, hledali a všude čpěl konzum. Deutschland uber alles..
Scheisse, kurva drát..
Nakonec skončili nad jedním pivem v bufetu umakartovým, kde na jídelním lístku byla jen jedna polífka a důchodkyně se ládovaly něčím s brambory. Sledoval je, blížící smrt jim koukala z očí,možná poslední oběd, do večeře je daleko, je nejistá. Každá vteřina může být poslední...
Dopili, šli se opět vnořit v chrám lesů a luk.
Mluvili spolu, se zvířaty, a v noci opět hvězdy a dávný kouzlo působilo.
Majestátný ticho letní noci, bylo v tom něco odvěkkýho, jako v pravěku, a i vášeň byla ohnivá.
Bylo v tom všechno, oheň osvětloval jejich nahá těla, proplétala se jako plameny, vše hořelo...
Nový den vyslal mezi kopce mlhu, aby na čas pohltila údolí hor a nad tím vším modro. Nebe bylo jako její oči.
Lesy hovořily tichým šepotem a nad ním kroužili draví ptáci.V lesích cítili dech země. A v noci měli nad svými těly nebe se souhvězdím, ze kterýho vozovou hradbu nepostavíš.
Není totiž potřebná.
---------
Z chrámu hor s klenbou nebe, který modrou vyměnilo za šedou,sešli do prostor starýho hradu.
Lidi, různý tváře, vlasy,řeči a pivo.
Byli spolu pod rozložitým stromem na nádvoří. Pohlcovala je všechny síla klavíru i kytar, nějáký slova a víno řízlý alpou.
Noc se snášela na hradní nádvoří, na porůznu se klátící, ležící,bdící či spící lidi padal déšť.
I na ně. Kapely hrály furt stejně pěkně a zima vlezla všude.Ani chlast nezabíral.
Ráno bylo slunečný.
Zůstali spolu mezi kamennými hradbami, potkávali lidi, tekla piva, vše šlo jen tak sledovat, beze spěchu, beze strachu plout.
Jako mraky na nebi.
Další noc byla kousavá. A ráno seděl za krkem hlad.
Byly tu však ostružiny.
Šli po stříbrnejch kolejích, déšť padal a únava šla s nimi.
Byli na cestě, spolu.
Opět silnice, auta, spěch, spěch, spěch...
A silnice se táhla do nekonečných dálek, to je jistota touhy a on byl šťastnej, pro to všechno, pro její oči, úsměv a to černý hvězdnatý nebe.
TAKOVÁ OBYČEJNÁ POHÁDKA
(Markétě)
Povím vám jeden příběh. Mohlo by se zdát, že je zcela obyčejný, leč není tomu tak. Ty dva, kteří jej prožili, znám. A ten příběh znají všichni. Je to příběh lásky, která někdy začíná zcela nenápadně,klíčí pod šedou zeminou všedních dnů, a jednoho dne vykvete.
Ten den byl však večer...
Večer jej čekalo zase jistý čtení, moc se necejtil, chtělo to aspoň nějáký to pivko. A tak šel s kámošem na jedno do hospody kousek od řeky, v jedný z těch bočních ulic bývalý dělnický čtvrti na levým břehu.
A na zastávce tramvaje,na místě andělským, poprvý uviděl Ji, tu ženu s něžnýma očima a úsměvem.
Kámoš ji pozdravil, letmo se představili, něják jí nevěnoval pozornost, musel se napít, jinak by nic nepřečetl.
A tak tam seděli v tý hospodě na levým břehu řeky, mluvili o všem a o ničem, a on jí sledoval skrze půlitr. Seděla naproti němu, občas se jejich pohledy setkaly, ale jinak nic.
Šli pak do kavárny s kulatými stolky, klavírem a policemi knih poezie.
Potkal plno známejch, četli tam a hráli nějácí amíci, a ta žena to vše sledovala. On jí, občas, pak něco přečetl, skoro až na konec večera, no za moc to nestálo, tak kam se půjde?
Usmívala se na něj, její modrý oči jej začaly přitahovat.
Leč táhlo se dál, noc byla dlouhá, a on ještě v ten jarní květnovej večer nevěděl ani jak moc ještě bude.
Seděli pak v hospodě pod zemí, pivo, slova a čas tekl proudem. Spousta známejch, no večer jako každej druhej v jeho doposud pustým a beztvarým žití. Ach, jak to znal, občas toho měl už dost.
Noc se přehoupla k ránu a najednou seděl vedle tý ženy, sledoval její pohledy a úsměvy, ruce se letmo dotkly, pak dlaně a ústa se propletly a jemu bylo jaksi líp na duši.
I přes litry alkoholu měl něják zvláštně čistou hlavu,svou ženu držel okolo ramen a šli ranním městem.
Začal novej den a byl to jeho den po dlouhý noci, která trvala už nějákej ten pátek a jeho to už občas zmáhalo.
Jo, měl jít do práce, kolikrát v životě se už na to vysral, měl kocku nebo se mu prostě jen nechtělo, jenže teď cejtil, že je v tom něco jinýho, věděl, že jestli dnes nebude s ní, že možná ztratí víc než nějáký zasraný odstupný čítající pár tisícovek.
Tušil to někde až na dně duše, která byla tak pustá a šedá - až do tohoto času.
Šli tedy spolu do hospody, která mu byla již mnohokrát azylem v těch příjemných ranních hodinách, kdy ulice města hladilo právě probuzený slunce.
Seděli opět spolu nad rezavým mokem, slova, ruce a ústa se proplétala a on cítil, že se blíží jakási neurčitá změna.Seděli a po očku sledovali v zrcadle na zdi hostince, jak si vedou týpci, kteří hráli automaty. Světýlka blikala a málokdo z nich něco vyhrál. On ale ano.
Smáli se, bylo mu dobře, jí taky, šli pak do parku nad městem, pod nimi svět, a bylo to dobrý.
Samozřejmě, že jej vyrazili z práce - bylo mu to jedno, stejně tam už končil.
Teď ale něco začínalo.
Byl s ní a čím dál tím víc se propadal do jejího modrýho pohledu.
Jeho duše se vznášela na skoro již zapomenutých vlnách lásky a čas byl jiskřivější.
Jo jaro je holt jaro a Mácha nad tím pokyvoval hlavou.
A sedávali často v parku nad městem, byl vidět hrad i monumentální kůň na zeleným kopci.
Sledovali psy, nebe a sebe a okolo nich dál kráčelo jaro a láska.
Najednou o ní věděl, byla v něm a on s ní.
A čas šel dál.
Přibližovali se k sobě, pohledy, doteky a dušemi.
Chodili spolu do parku nad městem dál a sledovali město z oken tramvají.
V jedný si řekli, že jen tak, jen z recese mohli by se vzít.
Smáli se, slunce svítilo, bylo jaro a Mácha se usmíval.
Tak pluli dál na vlnách.
Jeho duše byla kdesi za obzorem věčnosti,zkoušel psát o tom štěstí, jenže nedostávalo se mu slov. Měl už na háku nějáký ty přihlouplý literární večery, kde vlastně každej prodává jinejm svojí prázdnotu. I on jí v sobě míval.
Jenže teď byl s ní, s ženou s dolíčky ve tvářích.
Potkával dál známý,město okolo něj vřelo, ale pro něj už to bylo jaksi nepodstatný.
A recese kvetla do opravdový touhy si tu ženu vzít, být s ní až na věčnost, která trvá pouze v přítomnosti. Přál si a věřil v její nekonečnost.Bylo mu průzračně na duši, nevnímal už tu věčnou tmu a chození v kruhu. Už si nepřipadal jako zajatej vlk v kleci, jenže i v tuto jiskřivou dobu se opět
staly i černý věci. Zase zbloudil v nekonečně temný noci, kdy nekráčel podle svých přání a v jeho krvi pěnilo až příliš vodky.Svět se zúžil a hranice mezi tady a tam, mezi Bohem a Ďáblem, byla překročena. Opět balancoval.
Vyčítal si to, že ztratil dva kroužky ze stříbrnýho kovu plus nějáký nepodstatný věci. Ne však ji, jeho osudovou ženu. Měl trochu strach. O ní, o sebe, jestli zkrotí ty svý šílený démony, jestli se dokáže vyhejbat černejm místům a temnejm lidem v tom šíleným městě.Chtěl jen ji,ženu modrých očí plných něhy, ženu, který otevřel duši, podal v dlaních svůj osud - a když ty kroužky ze stříbrnýho kovu sháněli na poslední chvíli,tak si uvědomil, že vše, co jej drtilo, co jej dusilo jako obruče sud, tak to vše mizí, že je mu nablízku ten vzácnej dar. Věděl, že to příjde, neboť to bylo v něm, kroužilo to v jemných spirálách jeho věčný drásavý touhy.
Jaro bylo v něm, Mácha mrkal očima a on čekal.
A když nastal poslední den jara, se to stalo. Poslední den jara byl jejich dnem svatebním.
Ráno pršelo, ulice byly šedý, byl to však déšť štěstí: pršelo jen a jen pro ně.
Muselo tam být i pár lidí, kteří byli pro něj důležitý.
Jeho žena přišla to ráno krásná, plála jak oheň, cítil lásku, její ohnivý vlasy, šaty s květy a v sobě lásku.
Sledoval pak za jízdy autem po ulicích města prozářených sluncem svět okolo sebe a věděl, že ta cesta na kterou se vydává bude ta jeho, bude to společná plavba, že ta žena je loď a on přístav.
Stála tam krásná, on vedle ní, vypadal v tom fraku, jako kdyby zdrhl z filharmonie, smáli se, pak pár slov týpka od úřadu, nevnímal to, jen blízkost jí, a oběma se třásla kolena. Potom dlouhej polibek a cesta tramvají.
Držel jí za ruku, měli v sobě lásku, nad nimi slunce a on byl tak šťasten za ten den, kdy jej čekalo nějáký mizerný čtení a on se musel trochu opít, aby vůbec mohl...
Jenže teď věděl ,že to všechno ztrácí smysl proti tomu, co má, proti chvíli, kdy může nechat plout svojí duši po těch přízračných vlnách. Teď věděl, že láska skutečně existuje a že je dnes právě jí opilý.Že sleduje, jak konečně v jeho temný síni zazářilo světlo...
Tady by se slušelo napsat, že tato pohádka skončila jako každá jiná, byla svatba, byli spolu a měli se rádi.
Všechno je však jinak.
Tady ta pohádka, ten věčný příběh lásky, ta cesta, která je průzračná i divoká jako řeka, teprve začíná.
Přejme jim tedy, aby je ten dravý a krásný proud dovedl až do společného moře, které už je na dohled.
Ale to už je zase úplně jiný příběh.
NOC MĚSÍCE MOBILNÍHO
(Terezce)
Noc padla na město. Kroužil jsem ulicema, všude světla a slova.
Rychlost tohoto světa mě míjela se samolibou samozřejmostí.
Tváře, záře, falešný svatozáře.
Tak takový to bylo a já byl zmatený, šel jsem, nazdařbůh mezi domy a pohledy a bylo to fajn.
Jen svět se poněkud kymácel, jak už to měl ve zvyku.
Stejně jako já.
Výklady obchodů byly barevný, oči chodců černý a má duše proměnlivá.
Nad tím vším visel krvavej měsíc, byl trochu nakřivo z toho všeho, ale věděl svý. Tvářil se povýšeně, tak trochu nad věcí, možná mu bylo víc fajn než mě.
Ale to není důležitý, když padla na město noc a na mě moc.
Ano moc.
Tak moc toho bylo poslední dobou, že jsem ztrácel nad sebou moc.
Měsíc Kozoroha již skončil, je to škoda, snad za rok, znova , v tý době vibrací kruhů hříchů a zvratů.
Seděl jsem pak se ženou záhadnýho úsměvu a hlubokých tajemných uhýbavých pohledů.
Byla tam něha, touha, strach či naprostý nezájem?
Snad všechno dohromady, složitý jako ona sama, jako já, jako ty věčný křižovatky měst, cest, pití a žití...
Cejtil jsem blízkost a přeci byla tak daleko.
Seděli jsme vedle sebe, mluvili nad pivem, bylo to fajn.
Měsíc nad tím dál bděl, výčepák nosil pifko a ona mluvila a ťukala svými gotickými prsty do kláves mobilu.
Jak málo stačí někdy ke štěstí. Oči jí svítily. Stejně jako ten display.
Sledoval jsem to a pil a mluvil.
Bylo to dobrý, zábavný a přínosný.
A noc už ležela naznak napíchnutá na věže pražskejch chrámů....
MODREJ SAMET
(Petře)
Podzim plynul jako obvykle,nic se nedělo,občas se pilo,snilo,ale jinak nic.Už jsem byl na takovej stav zvyklej,nebyl dobrej,ale ani nevadil.
Zabředl jsem opět do městkýho života,dny pluly,čas utíkal v nehybnosti mezi prsty. Status quo.Hmm... co dodat.
Nevyhledával jsem potěšení,lásku či něco co by mě něják zvedlo ze stojatých vod podzimních dnů.
Až jednou večer,zcela neočekávaně to přišlo.
Jako vichřice,jako bouře,válka,či duha na jarním nebi.
Na podzim dost nezvyklý a hlavně neočekávaný,neplánovaný.
Jeden večer,jeden film a jedna žena zametly mým dosavadním životem,vyvrátilo mě to z tý stojatý vody podzimních šedých dnů, kdy už se dalo zažít trochu radosti jen při nedělních procházkách Petřínskými stráněmi či po nábřeží řeky.
Původní záměr byl jen tak nezávazně pokecat,slova,čas a pivo by tekly ve víru večera a člověk by alespoň na chvíli zapomněl.Myslel jsem si to všechno,když jsem přicházel do žižkovskýho kina,v ruce držel dva lístky na Modrej samet a uviděl jí,tu ženu,která mě vyvrátila z kořenů,jak sedí u stolku,usmívá se na mě a před ní stojí pivo.
I já jsem si dal jedno,abych zahnal nervozitu z neznámé ženy. Mluvili jsme,letmé pohledy,ale já si furt říkal,že zkončí film,bude mě čekat cesta nočním oranžovým městem do mý zaprášený samoty na kterou jsem si zvykl,kterou důvěrně znám,ačkoliv někde mám ženu na kterou mám úřední lejstro,ale to je asi tak vše,co nás spojuje.
Přestal jsem už věřit lásce, i letošní léto mě z toho vyléčilo.Jen jsem plul životem.Trochu sarkasticky,vyjeveně a unaveně.Smířený se stavem věcí,spokojený ve svý nespokojenosti.
A najednou prásk!
Tak jsme dopili pivko,vedli všeobecný řeči a vstoupili do tmavého sálu žižkovskýho kina, který se nám pak stal kulisou k zázraku,který nás potkal.
Předfilmek byl celkem vtipnej,pak začal Modrý samet.
Každý ponořen do sebe a do děje filmu seděl ve stemělém sále a sledoval plátno.Upíjeli jsme pivo z kelímků,děj nabíral na dramatičnosti a kouzlu.
Napadlo mě,jako každýho chlapa,kterej sedí v kině s ženou,že bych jí mohl chytit za ruku.Ne,přece jsem ji sem nepřišel balit.
Po filmu dáme jedno,hodíme intoušský řeči o proběhlým filmu a hurá domů...
Jenže ono bylo vše jinak.
Stačil jeden pohled,jeden dotek a bylo to tam.Ten pocit,který už jsem tak dlouhu nezažil,ale po kterým stále každý podvědomě touží...
Temný sál kina se stal pro nás chrámem zasvěcení,odevzdání se sobě navzájem.Jak dravý proud nás přepadla touha,vášeň stupňující se s každým dotekem našich nahých těl na podlaze žižkovskýho kina.Kolem absolutní tma,jeden druhého jsme neviděli,cítili jsme však moc.
Dotkl se mě celý vesmír,který se odráží v jejich očích.V očích,které mají barvu nebe před bouřkou a velké černé zorničky jsou průhledy do jiných světů...
Utopil jsem se v nich beznadějně a zběsile.Bezhlavě a celou svou bytostí.
Ze sálu žižkovskýho kina jsem vyšel jiný,než jsem do něj vešel.Přicházel jsem sám,teď jsme odcházeli dva.
Já a ve mě láska k ženě,která mě vyvrátila z kořenů samoty a povrchnosti dnů.
Vše šedé zůstalo zapomenuto,někde jinde ve světě,který pro mě již nic neznamenal.
S ženou s očima nebe před bouřkou jsem kráčel nočním oranžovým městem a naše dlaně se proplétaly.
Noc byla dlouhá a magická,nečekaná a divoká.
A pak i další dny.
Jen díky jí a snad i tomu Modrýmu sametu...
NOVÝ NÁVRATY NA STARÝ MÍSTA
Procházeli pak spolu starý místa.Kluby městký,kde on už nebyl snad šest či sedum let,místa z dávných časů vonících silným hašišem.Tu se připletli na uzavřenou párty,kde kdosi slavil narozeniny a než je vyhodili,stačili mu popřát.Toulali se městem,nevnímal jeho šílenství,který mu tolikrát zalézalo za nehty a pod kůži,vnímal jen doteky ženy,která v něm v temným sále žižkovskýho kina zapálila pochodeň lásky a oči barvy nebe před bouřkou.
Zašli na na nějáký regéčko do rockovýho klubu.Zapařili jako na punkovým koncertě,stejně tak i popili a šli dál.
Vysedávali v orientálních sedačkách nejsnobštějšího hausovýho klubu města, či na lavičkách zastávek nočních tramvají,které rozvážejí různý zoufalce odněkud někam.
A tak jim plynul čas.
A on jí miloval s každým dotekem,pohledem a slovem víc a víc.Cítil,že je na začátku něčeho krásnýho,že padá do krásný propasti,když cítil jak se její nehty zarývají do jeho zad,jak chutnají její rty a silný je vzájemný objetí.
Chodili spolu dál po starých místech až se jednoho dne ocitli v zasněžené noci v bytě na Malý Straně.Noc plná vášně,něhy a lásky.
A přišla i krutá noc. Noc bolesti a zrady.Noc temný mysli,prázdna,vzteku a zůstala jizva na duši.Zase to všechno posral.Neměli tam jet tím tágem.Chtěl jí v tom zabránit,zvědavost však byla silnější a když seděli na baru v holešovickým bordelu,pili vodku a šampus,měl toho najednou dost.Miloval jí a všechno jej najednou hrozně sralo.Později zjistil,že nejvíc on sám.
Nastaly černý dny plný prázdna.A trvaly dlouho.Mučil se láskou k ní a když se pak setkali,řekla mu jen,že to oba posrali.
Takže starý známý místa,opět jen samota a smutek, jak už to dlouhý léta znal.
Přestával tedy opět věřit v lásku,leč něco na dně duše zůstávalo a kvetlo.Kdesi za oponou.Pořád tomu věřil,ačkoliv byl tam, kde byl vždycky.Sám a zmatený.
Zase se začal chovat jako cynik,no končil podzim a začínala zima,vánoce na krku,tak zůstane zase sám.
Ne,kurva seru na lásku už mám toho dost, řekl si,napil se a byl na tom zase jako vždycky.A rok čtyři se blížil ke konci.Nesměle a přeci dravě...
MÁJ
(Janě)
Tak začlo jaro, nebe modralo, v něm to tmavlo, sem tam něco někde přečetl, opět byl sám a plul jen tak na vlnách.
Za ohnivý noci věděl věci, který byly jen pro něj důležitý, sledoval ohně i rytmus bubnů, slova a dým a nad ránem potkal ženu, kterou neviděl snad čtyři roky.
Dívali se do ohňů, bez kterejch je prý underground, jak se psalo v nějáký knížce. Pak šli městem, až došli na zelenou louku, sledovali nebe a mluvili o tom co by mohlo být a nebylo, o tom co je a o blbostech.
Bylo to fajn, krásně se usmívala ze spaní, on jí sledoval, jen tak, trochu smutný, že jí nemůže obejmout.
Nakonec k tomu došlo, za studený noci zalévaný červeným vínem.
Třásl se zimou, ale cítil její teplo a bylo mu fajn.
Ráno opět modrý nebe, slova tekla proudem a pak jen tak leželi, sledovali parníky na řece a bylo to fajn.
Odjela a zase se roztočil ten obyčejnej kolotoč šílenosti všednosti.
Ale tohle byl jeho první máj, máj v duši, pomíjívý, ale možná právě proto krásnější....
