POVÍDKY - výběr
SMÍCHOVSKÝ EXTENPORE
(Věnováno ženě,která prošla mým životem,byla tam i láska.Ta žena nedávno za tragických okolností zemřela...)
Zase jsem byl mírně nasráč,ale bylo to fajn. Bylo prvního listopadu, dušičky, a myslel jsem na noc prožitou s ženou, která vše ztratila, jen její samota ji zbyla.
Leželi jsme spolu v posteli, objímala mě.
Bylo jí za rok čtyřicet, měla pocit, že jí už dávno ujel vlak.
Děti, rodina a tak dál.
Zbyla sama a její smutný hnědý oči mě pozorovaly.
Chtěla jet se mnou někam do Francie, pryč od toho všeho tady, od dluhů a povrchních přátel.
Její pleť byla bílá.
Líbali se, ona vařila nějaký míchaný vajíčka, sledovali tývý a milovali se.
A pak ještě čtyřikrát až do rána.
Zralá ženská. Věděla co chce, alespoň v posteli. Její černý havraní vlasy a dekadentní výraz mě vzrušoval.
Uměla se pěkně kroutit a pak, když jí chytla depka velkýho rázu, se mě držela jako klíště a byla najednou jako malá holčička.
Ve tváři strhaná a přeci něčím krásná.
Pětkrát jsem se udělal za noc a ráno jsme pozorovali svítání za okny jejího smíchovskýho bytu, kde večer, když jsme přišli, odklízeli povodeň.
Praskl jí hajzl. Měla vytopenou koupelnu.
A život je někdy občas taky pěkněj hajzl.
Měla smutný voči, velký naběhlý bradavky a touhu po nikdy neuskutečněný lásce.
Já ji to ovšem poskytnout nemohl, neboť jsem miloval jinou ženu, skoro o dvacet let mladší, která zase mnoho z toho nemohla ještě pochopit.
Obou mi bylo najednou líto. I sám sebe a šedýho nebe nad Arbesákem, kde přelétávali havrani.
Její pokoj byl pustý, s pop-ártovými výjevy na stěnách a byla něžná.
Nechtěně. Jednalo se o touhu být s někým, ne sama.
Chápu jí, sám to znám, možná teď a možná příště, řekl jsem si, když jsem jí hladil po zádech a myslel na svojí ženu, na spoustu dalších,který mi prošly nebo projdou životem.
Každý jsme sám.
Za plotem.
Ráno jsem jí skočil pro lahvovou plzeň, sobě bráníka a cíga.
Hustila do mě svý depky, hladila mě a já jí a najednou jsme oba věděli, že jsme něco prošvihli.
Její smutný hnědý oči se upíraly na mě, venku šedo, byla sobota ráno.
Když jsem odcházel z jejího bytu zdevastovanýho jako její duše, tak mi věřila, že jí pomůžu spravit ten hajzl.
A já jako hajzl se jen bohapustě ožral.
Jsem to ale hovado lidský.
NENÍ ŠPATNÉHO POČASÍ,JSOU JEN ŠPATNĚ OBLEČENÍ LIDÉ...
Vše mu pomalu,ale jistě docházelo,nitky příběhů a událostí se spojovaly na nejméně očekávaných místech.
Překvapovalo ho to,ale zároveň to už dávno tušil. Jenom ten pocit nemohl uchytit,byl někde hluboko pod vlnami času,událostí a mysli. Teď se to počalo vynořovat. Mozaika dostávala konkrétní podobu,našel klíč k zámku.
Zbývá jen otevřít. Po dlouhým hledání,zabývání se podružnostmi a střepy,nahlédá opatrně pod povrch věcí.
Jde zřejmě jen o úhel pohledu, o naučený pozorovací talent,schopnost syntézy životních událostí.
To vše mu léta unikalo.Unikalo tím více a zmatečněji,čím více to hledal.Jako pes se honil dokolečka marně za svým ohonem.
Přitom stačí připustit, že ohon je tvou přirozenou součástí,ne tvým nepřítelem a ono je vše pak jiný.
Vnímání časových úseků pozbývá na významu. Jeden den či deset let?
Chvilková osvícení nemají význam,když člověk na to není připravený.Zažil to už tolikrát,čekal od takových chvil mnoho,byly to však jen zpomalené otáčky kruhovýho pohybu žití.
Jiné,nečekané pohledy se naskytnou v tu nejméně pravděpodobnou chvíli.
Stačí procházka po nábřeží,pohled do ulice s neočekávaným průhledem na věž kostela na kopci nad řekou.
Či zaslechnout starou známou píseň za jiných okolností,než je tomu obvyklé.
Přemístit pár věcí fyzicky pomůže i psychice.
Starý mylný pravdy selhávají postupně,ale jednou se to musí stát.Přestat doufat v jistý formy řešení a konání ještě neznamená změnu.
Nic nehledat násilně. To mu docházelo a střípky a úlomky fragmentálních vzpomínek,bolestí,štěstí,nocí a dnů vrůstaly do připraveného nákresu.On jej nekreslil,byl tu vždy.
Noci se prodloužily,cítil pachuť očekávání a tak tedy přestal čekat.
Stromy měly jasně žlutou barvu,jako už tolikrát,jenže tentokrát mu nic nepřipomínaly.Procházel se známými místy,vzpomínky se jen o něj otíraly,avšak nezalézaly mu pod kůži,jak bývalo jejich dobrým zvykem.
Kvitoval to bez povděku,energie proudila po svých drahách,nevěnoval tomu pozornost.
Možná za vše mohly častý pohledy do zrcadla svýho minula,možná jen dělal věci spíše kvůli druhým,než pro sebe,možná se jen vezl po hladině.
Občas narazil na útes,zakotvil a vedl nesmyslnou poziční válku s okolnostmi.
Bolela jej z toho všeho občas záda a nejen to.
Nedovedl pojmenovat pravými jmény úseky životního proudu,překřtil to vše podle sebe.
A přitom stačí tak málo.
Nočním městem projížděly dál taxíky,lidi mluvili,milovali,opíjeli se a fetovali jako by se nic nedělo. A přitom se dělo.
Tisíce nevědoucích kreslí špatné subjektivní plány a nevidí nezvyklé pohledy na střechy města či vlastní život.
A ono to je jako s tím počasím.
Letošní podzim je obzvláště slunečný.Ale to je mylné,býval takový i jindy,jen to člověk jaksi nestihl pojmout.
SVĚTLO NA KONCI LÉTA
Nový dny přinášely nový chvíle. Bylo to celkem hezký.Léto začínalo a Petrák sledoval jak se protahujou dny a s nimi se i protahovala jeho nálada.Přibývalo světla.Jak v ulicích,tak v něm. A to ještě netušil,co bude dál.Protloukal se tedy nocemi, přežíval dny v práci a bylo to fajne.Přeci to bylo však něják plytký,bez šťávy.Prázdno v duši a relativní klídek.Tak Petrák chodil do práce,makal až se z něj kouřilo,mluvil osm hodin denně s lidmi na drátě,s kolegy a večer s Towmanem u píva. A léto se pomalu přehouplo do svý druhý poloviny.Zvykl si na stereotyp.Proplouval mezi vlnami všednosti a tak mu šly dny. Z nudy sledoval informační dálnici.Obrazy a slova.Jednoho dne napsal pár řádek na stránky jistý psychoorganizace. Jen tak,nic si od toho nesliboval,nic od toho nečekal.A dny dál protékaly mezi prsty vnímání.
Pak se mu ozvala. Pár slov,jen tak,jakoby se nic nedělo. Odpověděl a večer řekl Towmenovi s Beruškou,že hodil inzerát na net a kdosi mu odpověděl. Zasmáli se nad půllitry,všichni totiž trpěli cynismem a šlo se dál.Ráno vstávat do práce a nic zajímavýho v dohledu.Petrák pak párkrát mezi řečmi na drátě v práci napsal pár milejch slov. Psali si o poezii a tak.Pak došlo na pozvání.Zatoužil jí poznat,mohlo to bejt zajímavý,ale až kam to povede,to netušil ani v největších psycho-fiction snech.
Venku na město svítilo slunce,padl jeden ministr,co to myslel upřímně a přišel druhej trouba,kterej upřímně zmlátil pár set lidí,co si přišli jen tak zakalit na louku někde u Tachova.No fuj! Totalita is plnou parou back,bylo heslo tohoto léta a on si dál psal se ženou s nočním motýlem na zádech.Zatím se nic nedělo,jen s kámošem z práce vymetal demošky na podporu nevinnejch lidí zmlácenejch na popud bejvalýho hospodskýho.
Léto se zlomilo v pase,počasí se taky trochu prohlo a jednoho dne se Petrák stěhoval na další ze svejch mnoha míst,kde přežíval.Ale tady teprve začal žít.
Byteček v nízkým baráčku s točitými schody a secesním oknem.Malý pokojík s červenou kuchyňskou linkou,nefunkčním hajzlem a okny viděl nebe. Petrák měl zrovna dovolenou,tak jí věnoval zvelebování svýho příbytku.Vymaloval si,pařil k tomu The Cure a bylo mu celkem fajn.Práce šla,byt byl,zbývala jen láska. A i to přišlo. Nečekaně,jako blesk z čistýho nebe.To však zatím nevěděl.Dával dohromady malej příbytek za šest litrů,kde bydleli o patro níž bakeliti,kteří pařili až do rána a pak znova.
Kdysi v tom domě byl s kamarádem Jimem a nějákou ženou,přesně tam,kde měl teď sousedy,který skoro nespali.
Již tenkrát si říkal,jo,vole,tak tady bych chtěl jednou žít.
A najednou seděl v pokoji s červenou kuchyňskou linkou,popíjel červený s lahváčem a bylo mu fajne.
Ještě však na něj čekalo to největší tajemství zvaný láska.
Towmen s Beruškou mu posvětili koberec červeným vínem a pak přišel ten den.Den světla,den chvíle,kdy mu to bylo jasný,když jí spatřil v rohu čajovny na náměstí s kostelem kousek od řeky.
Seděla tam,smála se,ďolíčky ve tvářích a v očích byla něha a něco víc...
Noc byla plná slov barevnejch,který mezi nimi pluly jako lodě mezi přístavy.Oči,do kterejch spadl ,a po deseti minutách jej pohltily a pak i duše ženy slunečný s nočním motýlem na zádech a bylo to tam.
Kurva drát,Petráku,ty jsi se zamiloval,říkal si,když spolu leželi na zelený matraci uprostřed jeho novýho bytečku na konci světa nedaleko řeky a kopce,na kterým stála budova televize a oddychovali šťastni sami sebou v sobě.
Ráno obejmul tělo ženy slunečný s nočním motýlem na zádech a věděl. Ano ,to je ono,teď už se nedá nic dělat,žádnej cynismus,nápověda se nekonala,vše přišlo rychle jako vlna.Byl zaplaven.
A léto bylo za zenitem a den,kdy kdysi dávno do jeho země vstoupila armáda z východu,aby zachránila výdobytky,byl štěstím.Vstoupila do něj láska,Boží světlo a zachránila jeho černou duši.
No,Petráku,Petráku,smáli se mu kámoši u píva. Nech si vole nějákou tu rezervu,radil Towmen a pomrkával spiklenecky levým okem.
Jemu ale bylo blaze,když usínal a probouzel se vedle sluneční motýlí ženy.
Žili si tak spolu v bytečku s výhledem na nebe,na zdi měli obrázky,malé a nepochopitelné radosti všednosti lásky.
To fakt na začátku tohoto léta nečekal.
Premiérovi hospodskýmu klesaly preference za bití nevinnejch lidí a v něm ze zdvihala vlna lásky. Roste to každým dnem.Stačí se podívat na její úsměv,pohladit tvář a je to jasný.
Noci a dny pak dostaly novej rozměr.Propadl se do prostor její duše,ta žena jej pohltila,byla jako bouře,jako vánek,větve stromů,květy a východ slunce.Jako něco,co jest zakázáno vyslovit......Stačí jen dotek a exploduje to.
CESTA NA OSTROV TUNELEM
Pozoroval ty dvě ženy. Seděly s ním u kulatýho stolku smíchovský kavárny. Za okny jarní oranžová noc a uvnitř slova. Mluvili, co kdo s kým, proti komu, o kom a proč.
Tomu narostly vlasy, tamten už nechodí tam a ona je zas s oním.
No, jo normálka, tak jde svět, pitomá konverzační nit se vine mezi sklenicemi medoviny, piva, vodky, či čaje.
Táhne se ulicemi měst, podzemními tunely a obtáčí i vrcholy zdánlivě nedotčených hor.
Jeho to jaksi nezajímalo. Promluvil sem tam, odpověděl přesně to, co od něj ostatní čekaly.
A venku za oknem kavárny stále ta oranžová zlá městká plíživá noc.
Ty dvě ženy mluvily, on občas pokýval hlavou.
Jo, to by bylo dobrý, ano, tak to uděláme a chleba vezmu celej.
Všichni tři si psali na útržky papírů či do notýsků plány, či spíše cestovní jídelníčky, na cestu na ostrov, která je čekala.
Ty dvě ženy se znaly. Poznalo se to z tý průběžně vedený konverzační nitě, on to sledoval a nevěděl má-li jít do toho s nima.
Nemohl však již couvnout. Cesta tunelem byla zaplacena, peníze na cestě, rozhlásil to v práci...
Měl dojem, že si zase na sebe upletl pořádnej karabáč.
A teď cítil v mozku jeho jednotlivý prudký švihy.
Au! Proč ?
Au! Vždyť jsem se vrhl do bezedný propasti..
Ale, co to kecám, tam už přeci dávno jsem.
Ženy mluvily, ta černá, víc energická, hodila po něm občas tajemný pohled.
Mohlo to být jen tak, nebo to mohla být šifra, či vyzvání k něčemu, čemu nerozumněl.
Zamrazilo ho.
Blondýna s modrýma upřímnýma očima se smála, byla intelektuálně vtipná, to ostatně obě,přihrávaly si.
I on to zná, býval takový na různejch místech tohoto města. Teď ale už nedokázal vzít do dlaně klubko tý komunikační niti a odvíjet vtipně a s postřehy, aby nakonec některou z nich sbalil.
Vlastně mu ani o to nešlo. Byly obě fajn, jinak by tu cestu na ostrov nepodnikal.
I když to bylo čiré šílenství.
Ony mluvily, usmívaly se a psaly do seznamu jídelní položky.
On si říkal, proč to všechno, bylo mu trapně, že se nechal dokopat svojí ctižádostí a touhou po zadostiučinění k tomu všemu.
Možná se mu to jen zdá.
V kavárně ubývalo lidí, dvě blondýnky od vedlejšího kulatého stolku se zvedly a vykráčely tanečním krokem ven z kavárny.
Krok to byl umělecký, ostatně ta kavárna taky.
A všude okolo ten šedej Smíchov.
A tak tam seděly dvě ženy a on, všichni mysleli na cestu na ostrov, jen on k těm všem plánům jaksi neměl slov.
Rituály fungovaly.
Hra s korálky na rukou,proplétání dlaní, úsměvy od boku a přímý krátký pohledy.
Jako střely.
Jen on si nehrál s ničím,dlaně pod stolem, úsměv na obě strany a pro jistotu ještě z okna.
Tak tam byli tři, stejně jako tři skleničky s medovinou, každá měla jinou barvu i chuť.
Vzájemně se ochutnávaly.
Musel občas kouřit, ženy ne, připadal si jako vetřelec.
Vůbec poslední dobou nedržel to svý komunikační klubko pevně v rukou, nitě se zašmodrchávaly, či se vůbec nerozplétaly do krásných obrazců a smyček, jako to uměl třeba nad jinými než kulatými stoly, pokrytými řadami piv..
Poslední dobou miloval procházky městem, jen tak bez cíle, či vyšel na kopec s rozhlednou, která trčela jako raketa připravená vzlétnout...
Dvě ženy se zvedly, odešly s ním na andělskou křižovatku,která byla po večerech plná ďáblů.
Ty dvě ženy s kterými jel na ostrov a dokonce tunelem, jely tramvají, on šel pěšky.
Míjel oranžový světla, temný chodce i rozzářený dvojice vrkajících milenců.
No, uvidíme, řekl si doma, dal si cígo a cejtil se zas nějak divně, mimo tu svou realitu pokřivenou.
A tentokrát to nebylo chlastem....
Věděl, že pojede, to bylo to jediný, mezi myšlenkami na ženu s kterou jel moknout do lesů, pít na stohy slámy a sušit se s ní nahý v polích kdesi za Klatovama.
Už kvůli ní vstoupí do těch nejistých vod a snad i sem tam něco prohodí, aby si nepřipadl jako úplný pitomec.
Vždyť ty ženy, co s nima seděl u kulatýho stolku smíchovský kavárny, s ním budou celej týden v cizí zemi.
No potěš pánbů, snad jej přežijou.
A on sebe.
Bude se tedy dívat, na krajiny, stromy, ptáky ,nebe i lidi.
Bude to změna, to jej ještě napadlo, než usnul.
--------
A byla, čas plynul mezi cestami všednosti a občas i něco zajiskřilo.
Nakonec se vydal tunelem na dlouhou cestu. Bylo to zapíjený medovinou, za okny ubíhal svět, světla a tak, v buse běželo video a on sledoval dálnici.
Noc byla dlouhá a tělo rozlámaný.
Přivítalo jej belgický ráno, šedý a rovný.
Sledoval za okny míhající se pastviny, cihlový statky, krávy, koně a připomínalo mu to trochu polabí.
Cesta tunelem byla rychlá, skoro nepostřehnutelná, světla ve voze byly oranžový,za okny tma, pil se gambáč a ženy hovořily.
Na starým evropským kontinetu bylo lezavo a šedo, avšak na ostrově zářilo slunce. Byla to předzvěst příštích dnů. I když ne tak docela. Co se týkalo jeho pocitů z krajiny, slunce, květin a cihlovejch staveb, tak to bylo v pohodě.
Jenže co se týkalo slov s ženami, byl tak trochu za zdí.
Ony možná ne, jen jemu to tak připadalo.
Leč bus si to svištěl dál krajem, po opačný straně, než na tý lezavý a šedý Evropě a jemu bylo fajn.
Přivítalo jej Velký Město, místa známý z fotek, katalogů a prospektů a teď to viděl na vlastní oči.
Hltal tu atmosféru jako první pivo, když je vedro, někdy v létě, hltal to jako tělo ženy, když jí miluje svým šíleným způsobem,hltal to jako pohledy do nebe, jako lásku, která pluje kdesi mimo něj.
Bylo to zkrátka ostrý a barevný, ulice široký,zář bejvalýho ostrovního impéria královny, která měla stejný jméno, jako hrdinka z románu o jedný ženský, která ječela u splavu.
A tak plynul čas.
Mluvilo se cizím jazykem, kterej jenom zachytával na kraji porozumění, sledoval gotiku, vlnitou krajinu, cihlový domy, přesně to co si představoval o tom ostrově.
Pak periferie onoho velkýho města a taky stará věž novogotickýho paláce v mírně zvlněný krajině.
Čekalo se tam na východ slunce a taky
tam byla pantomima u krbu, whisky, hrály k tomu The Clash a po stole se válela prasátka.
Byla to jakási starodávná hra a noc byla moc dlouhá.
A jednoho dne opět cesta přes tunel, bylo to rychlý, noc visela nad krajem a nezdařený německý ráno jej praštilo do čela.
A tím to taky zkončilo...
