VÝBĚR POEZIE - Sbírka S oranžovou nocí v zádech
Ukázka sbírky
S ORANŽOVOU NOCÍ V ZÁDECH
ZAS
Zas měříme čas
v tramvajích
na cestách
spěcháme nuceni jimi
nuceni světem
sami nenucení
v sobě svobodný
nezávislí na větách
psaných v závějích
slyšíme tlukot srdce
svůj vlastní čas
na všechny cesty
berem ho zas
JEDEN VEČER
Smála jsi se očima
Přeskakovala slova
A řeči
Bylo to fajn
A co když?
A přeci?
Mluvil jsem o věcech
O kterých jsem se zařekl mluvit
O lásce
O životě
O bolesti
O tom co šlo rozbít
a spravit
o štěstí
A ty jsi se usmívala
řeči dál tekly proudem
jako to víno ve smíchovský hospodě
a vše bylo najednou
tak v pohodě
TICHÁ NOC
Tichá noc nesvatá
obyčejná
temná
klepe na vrata
Kdo zachrání Marata
když bolest je tak jemná
a prach se snáší
na zdi a dveře
Vždyť Země je placatá
alespoň vleže
si tak připadám
A tápu
možná i chápu
než měl bych víc
než všechno
než nic
než příjde
odplata
POTÁCENÍ
Potácím se
od ženy k dívce
od jointa k dýmce
od piva k vodce
od mlčení k tlachání
od reality ke zdání
od nenávisti k lásce
od vrcholu k údolí
od bolesti k tomu co již nebolí
Tak se já potácím
o tom to je
i když možná ne
Nic nelze vidět jednoznačně
to jediný snad
jistý je
uprostřed potácení
z kterýho občas na blití je
SOBOTNÍ DOPOLEDNE
Procházím městem
v ruce mám
starou lampu bez knotu
Zpívám o tom
že sto let
je vzdálenost z chodníku na chodník
Přes ulici
napřáhla ruce staletí
a sklo s cihlami
nemohou dotknout se
své podstaty
Lampa se kymácí do rytmu kročejů
a lidé zatím jdou
odnikud nikam
PROSBA
Někdy mám dojem
že vše se točí v kruhu
cáry ušmudlanejch pruhů
jsou fangle
zdobící cesty světa
na pozadí
děravýho nebe
jak smutné
vidíme i sebe
Klečíme a prosíme
o milost svá srdce
a ptáme se
kdo má právo nás dusit
když ne my
světla aut
a ranní prázdno
člověče, tak to rozetni
ať verše nejsou ojedinělé
ve virtuální próze života
Máme vše rozděleno na etapy
podle plánu
( ach jak podlé)
roztříštěné duše na střepy
jsou oděny v černém hávu
a ve snaze porozumět druhým
nerozumíme sobě
topíme se
propojeni a chyceni v sítích
navzájem
člověče, tak to rozetni
ať nezvítězí nezájem
o barevné sloky lásky
VZPOMÍNKA
Zelená rukavice
hozená koberci se směje
ve stínu svých prstů
a dvě boty se milují
Buben vyhrává rytmy
chaotické
a oči malého medvídka
jsou rozšířené
a lesklé touhou
po svíci
která
ač umírá
se ještě nezrodila
jako tato noc
Popelník už nedýchá
kříž visí vedle žluté nohy
a vzpomínka
na tvé tělo
uléhá do peřin
za záclonou oranžové tmy
UMÍRÁNÍ
Když láska umírá
msta s bolestí vzpíná své ruce
k obloze
ke dnu sebe sama
Není víra
ni nevíra
a jsem nucen se bezmocně
třást
ve své pasti
Snažím se slova vykřičet do řádků
a marnost marnosti
podkuřuje
v kotli prázdna
a počasí
již nic dobrého nevěstí
Pro útěchu mohu říci
prozatím
ale co z toho
vždyť otázek je mnoho
zvlášť těch nevyřčených
těch utopených bez odpovědi
a smutné oči nic nevidí
přes stěnu
marastů nakupených
Přestalo sněžit
a my uvízli v závějích
každý na té své
závětrné straně hory
a tam klečíme
vymýváme kyselinou
nadějí zborcených
své poslední kapky soli
a nic nepřebývá
RÁNO BLAŽENÝ
Ranní probuzení
do Tvých pih
a tepla Tvý náruče
Voníš
a tvary do kterých
mě chytáš
Všechny ty křivky a záhady
mnou klátí
když mě bortíš
Nekonečně trýznivá
je cesta
do Tvého klína
a prsy se vzpínají
proti mě
Ostrorůžové bradavky
zdraví mě
když otevřu ráno oči
A není dalších přání
vše vyslyšeno již
Tvé řasy Tě zamknou
když spíš
a další den klepe na víčka
HOLUB
Po záhoně se prochází
holub mého smutku
a vskutku
město je spoutáno
pod mříží
elektrických hadů
a zase umírají stromy
a jablko padlo do ranní mlhy
rezavé jako koleje
mého vláčku snah a nutkavých nutností
ve kterým sedím
v poloze mrtvýho brouka
a snažím se podívat z okna
ale nemám už sílu pohnout se
kupředu
BĚH
Lež
imaginace
a naděje
Něco z toho ve mě je
něco jen tak prověje
Oklepu se
ale kam s tím ?
Běžím
běžím
a je mi odpuštěno
Nebi snad ne ?
Kde je hranice
Cesta tam a dolů
nahoru a zpět
Co je realita
proč záblesky mé skáčí
po klapkách stroje
a co kapky deště
kde se zdržely ?
Nevím kam padají
a jestli je to skutečně tak
Nevím
a rychlost se pomalu zvyšuje
Nezávazně
a tak to je
Tak se vem a běž
zkus to bez postroje
ZBYTEČNÝ RÁNO
Ráno je šedý a beznadějný
jako postavy v šeru
a za oknem mříž
( prý každou další myšlenkou si přitížíš )
Nechci vstát
nechci další den
a do nemocničního pokoje
doléhají zvuky
budícího se města
( a kroky z chodby - někdo se šourá za svým údělem )
Jak rád bych dělal
cokoliv jinýho
než seděl tady na posteli
a říkal si
že mě to vysaje
poslední zbytky chuti
žít
( když se nezvednu - není kam jít )
Alespoň mi zbývá
to ranní cigárko
Kouřím před dveřmi baráku
a chtěl bych mít křídla
jako ti havrani
co nesou poselství zimy
Odejdu odtud jiný ?
Kouřím
a cítím v sobě
záchvěv mrazu
a jedno zbytečný ráno
žmoulám v prstech
STROM-JÁ
Jsem rozvětven do peřin mraků
a bludišť lesů
Jsem rozvětven do měňavých barev
i do chvil děsu
Jsem rozvětven do ulic
i pustých chodníků
Jsem rozvětven do písmen
cizích deníků
Jsem rozvětven sám v sobě
Jsem rozvětven v tobě
větvemi laskám tvou duši
a listí mi tak sluší
Však vítr duje dnes
a listy mé padají
tiše se snáší
neslyšně a vrtkavě
na tichou pustou mez
mezi kořeny mé
stejně jako loni
Stejně jako dnes
VZPOMÍNKA NA RACKY
Sedím v dešti na nábřeží
neprší
( to šedý nebe jen tak pláče )
Petřín a ostrov zreznul únavou
z léta
a racci smutně krouží
nad Vltavou
(večer nad Karlovým mostem jsou to zářící bílé hvězdy)
Mou hlavu šelestivě vyšeptává
podzim
Tak se zvednu
z lavičky
a chodím ulicemi
mezi proudy aut
( té nemocné krve města )
Je ve mně ticho
To ticho drtí
to ticho blouznivě bolí
a já se každou chvíli rozletím
střemhlav proti zadrátovanému nebi
a jako jediný zvučný bod
vtom vnitřním tichu
zníš Ty
zatím co
se ve mě hromadí
neurčitý pocit vzteku
Tak rád bych měl křídla
a přestalo pršet
HOSTINA TUPÝCH
Ach má nespokojenosti
z velkých myšlenek zbudou jen kosti
a strach mně hostí
na večeři pro nezvaný hosty
Ach má milá zvířeckosti
má tichá tupohlavosti
jsou chvíle kdy se mně zhostí
návaly nebývalé nespokojenosti
se sebou
s mou náladou
a i s těmi
co proti mně na ulici jdou
Ale co
mám svou hlavu kdesi za hlavou
trochu děravou
avšak bez žádostí
