TO NEJLEPŠÍ Z MÝ POEZIE aneb VÝBĚR 2008
ZÁZRAK
Padá soumrak
a rozsvěcí mou duši
kapky zimního deště
buší
do parapetu
okna
Není slov
ještě jsou i hluší
Světlo předchází tma
Já tuším
ten zázrak
že Bůh mě zná
už slyším slova vítězná
ze srdce odplul
mrak
Nemusím se sebe
bát
když Ježíš nový život
požehnal
a
srdce
své
jsem Mu
dal
NOC PŘÍSLIBů
Noc přilehla Prahu
i mou duši
Jsme na prahu
Čeho ?
Kdo to tuší ?
Dej mi sílu
v naději
vždyť jiné věci
se nedějí
Pane ukaž mi
svou tvář
světla zář
v Boží milosti
rozpraš
mé hříchy na kosti
ve své milosti
Vždyť bez ní
jsme sušší
a hluší
bez radosti
JEN NA CHVÍLI
Jen na chvíli
pár slov
Jen na chvíli
pár dob
Krátké setkání
smutky zahání
Jen na chvíli
spatřit běh světa
Jen na chvíli
tichá věta
Krátký okamžik
dlouhý otazník?
Jen na chvíli
zase plout
Jen na chvíli
nebýt bloud
ZLOMKY Autobus se zlomil v půli a oranžový bludičky se na konci ulice setkají Tramvaj pomalu přijíždí a bázně tvé se neptají kdy mají nastoupit JSOU Jsou dny slunečný jsou dny zbytečný Jsou tací co bolí Jsou tací co hojí TAK KRESLI Kresli co tě napadne stromy krajiny tvary záhadné Tváře oči zahrady sněhem zapadlé
TICHÁ NOC
Tichá noc nesvatá
obyčejná
temná
klepe na vrata
Kdo zachrání Marata
když bolest je tak jemná
a prach se snáší
na zdi a dveře
Vždyť Země je placatá
alespoň vleže
si tak připadám
A tápu
možná i chápu
než měl bych víc
než všechno
než nic
než příjde
odplata
NEROZHODNOST Chvíle nepolapitelnosti druhých chvíle nepolapitelnosti sebe Co víc drtí? Co víc zebe? NĚCO O NEKONEČNU Snad sto roků k přistání zbývá a z našeho metru tiše ubývá ZIMNÍ V závějích sněhu ucítím něhu Pocit mám že přistál jsem u pravého břehu Kdo ví... PROSBA Někdy mám dojem jak smutné když ne my Máme vše rozděleno na etapy a ve snaze porozumět druhým topíme se UKRADENÝ OBRAZ Šel jsem vztříc tvým zahradám srdce podal a zůstal sám Co já z toho všeho mám když z obrazu zbyl jen prázdný rám KOLA Další kola se rozjíždějí každou vteřinou Hlídám si svý sny a láskou chci proplout až na druhou stranu za hranice vnitřního ticha až za prázdnotu chvil ve kterých tuším že jsem zas takový a abych něco nerozbil v tyto chvíle myslím na to ledabyle a další kola se rozjíždějí v barvách světlých tmavých připomínají věčnej hřích a ráno je opět šedý už ani nevím kolikátej den je takovej a tak klidně a zcela neúprosně další kola se rozjíždějí a ulice je napěchovaná k prasknutí STROM-JÁ Jsem rozvětven do peřin mraků Jsem rozvětven sám v sobě a listí mi tak sluší Však vítr duje dnes tiše se snáší stejně jako loni NEZROZENÉ POVÍDKY Povídka o slečně z personální agentury O svolávání nebezpečí na svojí osobu o strachu o něze tušený kdesi za rohem Povídka o vlnách o spolku vietnamsko-ukrajinského přátelství a ustanovení všech svátků o poslední cigaretě Povídka o ambivalentním vztahu k oknům bytu paneláků starých hradů... Povídka o krátkosti i nesnesitelný délce denních životů o starým rezavým plotě zarostlým šeříky Povídka o blbosti všech výročí za jakéhokoliv režimu Povídka o nedokonalosti sebe sama s vědomím své velikosti po které tolik toužíme ale za tohoto života ji nedokážeme dosáhnout Povídka o Bohu NA ŘÍMSE Jsem vtisknut mezi římsy života po jedný kráčím po druhý klopýtám svý možný možnosti si počítám než příjde poslední vizita kde výsledek je Bohem dán NIKDO Nikdo nepřišel nikdo neodešel nikdo nezval nikdo nevyhodil nikdo se nesmál nikdo neplakal nikdo nevysvobodil nikdo nešel dál nikdo nevstal nikdo nepoklek nikdo nestál nikdo neutek nikdo nevěznil nikdo nepustil nikdo neměl sil nikdo nevěštil nikdo nehledal nikdo nenašel nikdo si nepřál nikdo neztratil nikdo nehaněl nikdo nemluvil nikdo nevěděl nikdo tu nebyl PLÁČ ÚSMĚVU Tajemný noci bez pomoci na zrychlený dráze hvězdy promluvily smích květiny ve váze a křídla nočních motýlů lhala o pravdě bolesti snáze než oči při pohledu do zrcadla Stvoly se chvěly dotekem minulých sluncí láska popraskala na rtech žádosti Verbovala se víra čpěla síra bez možnosti očekávání bez zastavení Nic nebylo v lidský moci a úsměvem se pláče snáze než těžkými slzami na místech kde nic není DESET LET Těch deset let opakovaný změti obkroužilo mě zanechalo jizvy i jiný stopy Duše okoralá popsaná polibky vzdechy i histerickým řevem nad ránem Duše zmožená půlitry litry a výpary tisíců putik Za těch deset roků kdy častokrát odhodlával jsem se ke skoku do propasti sebou hloubené Stokrát řekl jsem si NE a opět obkroužil mě had Používal rafinovaných vnad ústa slova tváře falešný svatozáře nad politými stoly Slzy v temný noci padaly do polštáře a ráno bylo sucho nejen v hubě Občas utonul jsem v hudbě či v klínech žen život šel kolem co apokalyptický sen a dostal mě až sem až za hranici Už tolikrát hučela mi v palici touha po milence smrti ta tíha tak drtí a já žil spíš pil a od obzoru k obzoru dnů jen pustá krajina Člověku se samotnýmu špatně usíná Tak snad s flaškou u postele je kurva tak skvěle až se chce z toho ráno blít Zbývá pocit jakoby přetrhla se nit a desetiletí uzlů gordických musí jít přetnout Jen meč kde ten vzít a seknout do klubka provazů co škrtí Duše se zbortila a na dně smetí Ne už ne je čas vyklízení chlévů dej Bože ať vymetu tu mrvu ten prach žalu a zmarněných snah životních střepů a lásek uvadlých Za deset let zbyl účet propadlý Čas zavřít lokál podtrženo sečteno co jsem si vzal co chlast mi vzal když okolo hrdla láhve si mě omotal VÝHLEDY (NEDOZÍRNÉ OBZORY) Nedozírné obzory otvíráme navzdory neblahým tušením Jsme zaklíněni v sobě v dravém proudu vln zdobíme si noc a utrácíme den ROZCHOD Stojíme na březích mezi námi vyschlá řeka už není jak přeplavat už není kam se ponořit říkáme slova řezavá ani jeden z nás tomu druhému nemává zbývá jen stát na kamenech samoty a přes prach koryta na sebe křičet mlčky svý otazníky vykřičníky tečky...
že vše se točí v kruhu
cáry ušmudlanejch pruhů
jsou fangle
zdobící cesty světa
na pozadí
děravýho nebe
vidíme i sebe
Klečíme a prosíme
o milost svá srdce
a ptáme se
kdo má právo nás dusit
světla aut
a ranní prázdno
člověče, tak to rozetni
ať verše nejsou ojedinělé
ve virtuální próze života
podle plánu
( ach jak podlé)
roztříštěné duše na střepy
jsou oděny v černém hávu
nerozumíme sobě
propojeni a chyceni v sítích
navzájem
Bože, tak to rozetni
ať nezvítězí nezájem
o barevné sloky lásky
a bludišť lesů
Jsem rozvětven do měňavých barev
i do chvil děsu
Jsem rozvětven do ulic
i pustých chodníků
Jsem rozvětven do písmen
cizích deníků
Jsem rozvětven v tobě
větvemi laskám tvou duši
a listy mé padají
neslyšně a vrtkavě
na tichou pustou mez
mezi kořeny mé
Stejně jako dnes
VLNY
Ve vlnách kráčím
točím se
Teď je mi fajn
stoupám dál
a občas myslím
na minulý vlny
snad někdy
zkrotím se
ve vlnách
na které stačím
sám
HNUS VYZNÁNÍ Být s lidmi je tak těžký Být sám je tak mrtvý Být s Tebou je tak skutečný
Cítím hnus
všech mých hrůz
oněmělý
ztracený
uprostřed prázdný cely
dost divný
je to celý
