18. kapitola Záblesky světla
Záblesky světla
Na podzim roku 2006 jsem se odstěhoval z Bráníku a v polovině listopadu jsem odjížděl s pár nejnutnějšíma věcma do Krnova.Přesně před deseti lety na podzim 1996 v době kdy zkončilo slunečný léto na Kampě a já poznal co dokáže toxická psychóza jsem také odjížděl do Krnova.Tehdy jsem bydlel chvíli u tety a teď jsem měl k dispozici garsonku na ubytovně ve který předtím bydlela teta z Kroměříže,kam se zase vrátila.
Odjížděl jsem s nejasnou představou co budu dělat,ale s jasnou představou,že tentokrát už musím začít opravdu jinak a vzít ten život za správný konec.Krnov mě přivítal sychravým šedým podzimem a já se ocitl ve městě,kde jsem mimo tety a sestřenice nikoho neznal.Opět jinde a opět znova.Nastěhoval jsem se do garsonky v paneláku s výhledem na bílou tovární budovu textilky a stromy v parku,který k ubytovně náležel.
Ze začátku jsem byl plný elánu,jenže s postupujícím podzimem vzrůstaly mý deprese a navíc tu opět byla paranoia vyprovokovaná neznámým prostředím.Připadal jsem si cize a že sem nepatřím a stýskalo se mi po ruchu šílenýho velkoměsta,který jsem s takovou radostí opouštěl.Cítil jsem se tu jako vetřelec,který je neustále na očích a pozorován okolím.To v hlavním městě se dá schovat do jeho anonymity.Ta mi v Krnově chyběla.Tak jsem skoro nechodil ven.Celý den jsem koukal bezmyšlenkovitě na televizi a občas se stavil u tety na oběd.
MRAKY
Jsou tu dny podzimní
a já neklidný
čekám
co přinese severák
a havran
ten důstojný pták
mávne křídly
a
řekne
tak či tak
se
vše uklidní
a
přejde mrak
temných dní
Prošel jsem párkrát Krnov a okolí a padla na mě beznaděj,když jsem zjistil,že s prací to nebude tak jednoduchý,jak jsem si v Praze před odjezdem představoval.Všude mě odmítali,nebo slibovali a skutek utek.Nakonec jsem sehnal alespoň brigádu v jednom malým callcentru.Seděl jsem opět u počítače a mluvil s lidma na telefonu o telekomunikačních produktech.Připomělo mi to Karlín a léto bránický.Chodil jsem jen třikrát týdně na čtyři hodiny.Ale pořád tu byla nejistota.Když přišly prachy z pracáku,tak mě nenapadlo nic jinýho,než se ožrat a vydat se vlakem do města v podhůří Jeseníků,kam jsem jezdíval za babičkou.Jenže ta už je dávno mrtvá a zůstal jen strýc,který také svojí bezútěšnost života utápí v alkoholu.Přijel jsem tam a se strýcem jsem propil všechny prachy po hospodách.A když došly,tak jsem prodal cigánům mobil.Všude byla beznaděj a zmar a já měl pocit že už znova začít nedokážu.Že není jiné cesty,než cesty samoty a pití a nebo smrt.
CO ZBYLO
Tichý pití
v tichý noci
si tě chytí
do svý moci
Ovine tě
zapomněním
pohladí tě
roztoužením
Hlasitý dny
pak řvou
rozdrtí ti sny
který jdou
od samoty k bolesti
rveš se o svůj pád
jen samý tupý neřesti
a vůbec žádnej
řád
jen jak saze
padaj nesnáze
do kola života
a bytí
zbyla jen samota
a pití
Taky trocha nostalgie
nad tím
že stále se jen pije
a duše padá
uvadá
a zlá je
zatímco jdeš
pěšky s rakví
do urnovýho
háje
Před vánocemi jsem to chtěl zkončit úplně a po návratu od strýce mi opět propukla psychózka.Myslel jsem si,že jsem už zešílel úplně a totálně a začal se modlit k Bohu.Obrátil jsem se na Ježíše Krista a prosil jej,aby mě zbavil mého duševního utrpení.A Pán mě vyslyšel.Tehdy na Vánoce 2006 jsem poznal,že jediná cesta jak z toho všeho duchovního marasmu a prázdna ven je Víra.
Uvěřil jsem,že pouze Ježíš mě může spasit,neboť zemřel za naše hříchy a svěřil jsem svůj život do jeho rukou.
A hle,vše se v dobré začíná obracet.Zhruba na měsíc jsem přestal pít a i kouřit a Bůh mi přihrál práci.
Když jsem různě v beznaději obcházel Krnovský firmy,tak jsem se stavil i v místní Diakonii,kde mě také odmítli.Jenže v lednu mi přišel tajemný mejl,že pokud mám zájem o práci v sociální oblasti,tak ať se ozvu Charitnímu domu Salvátor,který sídlí na Cvilínském kopci.
Ozval jsem se a byl jsem přijat.Člověk,který mě odmítl v Diakonii byl totiž manželem ředitelky Salvátora a doporučil mě.
Ano,toto je Boží řízení mého života.
V únoru jsem nastoupil do nové práce a po na den přesně deseti letech jsem se vrátil k práci v sociálních službách,kterou jsem tehdy v únoru 1997 nastupoval do ÚSP Terezín.
Měl jsem pocit,že se konečně uzavřel kruh ve kterým jsem se těch deset let,které mezitím byly,motal.Nastoupil jsem opět mezi lidi,kteří žijí na hranici,či spíše už za ní a mají svůj svět.Před deseti lety jsem jej tak zcela nechápal,neboť i já jsem byl za hranicí reality díky drogám.
Pořád sice balancuji,ale teprve teď chápu více jejich svět a že téhle práci se člověk musí plně odevzdat a brát jí jako poslání,jako splnění přikázání o pomoci bližnímu.
