Dominik Lipner - Fotografie a texty

Vlak se rozjíždí

Co se mi nedařilo ve víru velkoměsta,tak se mi podařilo na Moravě na malém městě,kam jsem jel tehdy na prázdniny.Vozil jsem z Prahy hašiš a vyměňoval ho za kvalitní moravské výpěstky a v tamnější společnosti jsem nabral na vážnosti.V Praze jsem byl jedním z mnoha,někde uprostřed,tam jsem byl elita z města.Zásobitel a dodavatel kulturní osvěty,jak o mě kdosi říkal.

Kluci tam taky jezdili na bruslích,tak jsem jezdil s nima a sháněl se po nějáké slečně,která by mi padla za oběť.

Měl jsem nějáké rád,cítil jsem k nim něco,jenže ty nechtěly povolit a mě se nechtělo citově investovat,ba si myslím,že jsem toho ani tenkrát nebyl schopen,jelikož jsem byl dost namyšlenej frajírek,kterýmu šlo jen to jak vypadá a co si o něm myslí okolí.

Uznání jsem si vydobýval konzumací alkoholu a marihuany.To ostaní přišlo co nevidět.

Nakonec mi bratránek Karel dohodil holku z blízký vesnice.Bylo jí asi kolem dvaceti,hubená,zrzavá,pihatá a jedinou podmínkou bylo,abych jí donesl krabičku Startek a placatku ruma.To tedy byla cena za můj první sexuální zážitek.Nebyla tam láska,žádnej cit,jen touha po uspokojení a po tom říci si,že už to mám za sebou,že jsem se stal mužem.

Vše se odehrálo kdesi pod stromy někde za humny u pole,bylo to celkem rychlý a nezanechalo to ve mě jiných pocitů,než sklamání,že jestli tohle je tedy ten sex,tak to za moc nestojí a budu se raději věnovat alkoholu a marihuaně.

Tak jsem se po návratu do Prahy do toho opřel a chodil denně do parku a jednou mi Kačenka s Alešem nabídli,jestli si s nima nechci šňupnout trochu pervitinu.Neváhal jsem ani minutu,jelikož jsem byl hrozně zvědavej,co to udělá s mojí psychikou.A byla to síla,nářez,rozstřel a tím jsem si otevřel cestu do pekel.Tenkrát mi však bylo fajn a mohl jsem celou noc mluvit a byl pohotovej a dokonalej.Ďábel ukázal svojí příjemnou tvář.Mě bylo šestnáct a měl jsem pocit,že právě teď jsem otevřel Pandořinu skříňku a poznávám její tajemství.Zatím jsem však vypustil džina z láhve,který nejdřív sliboval,že bude sloužit a poskytovat příjemný zážitky,ale pak mě přerostl a já se stal jeho otrokem.O tom je však zbytečný psát,účinky drog a jejich rizika jsou popsány v každé příručce protidrogové prevence.

Já však píši o cestě tam a zase zpátky.

Těsně před koncem školního roku prasklo doma,že nechodím do školy.Povedlo se mi to tajit skoro celý prvák.

Přišel domů dopis,že jsem pro nedocházku z gymnázia vyloučen.Já měl dlouhý vlasy a toužil po pruhovaným svetru jakej měl Kurt Cobain z Nirvany a o víkendech chodil do Futura s Kačenkou,Alešem,Mézou a dalšíma lidma.Měl jsem pocit,že jsem součástí něčeho tajemnýho,tajnýho spolku a jsem svědkem rozkvětu velkoměsta a patřím k těm, kdo to vše utvářejí.Vyloučení z gymplu mě vyrušilo z klidu.

A navíc se zčistajasna po dlouhý době odněkud zjevil otec a najednou byl děsně chytrej a snažil se mě vychovávat a pozval mě na tři piva a pořád mluvil něco o odpovědnosti a tak.Měl pravdu,ale vzhledem k tomu,jak žil a zachoval se ke mě a mojí mámě jsem mu nevěřil ani slovo a každá další jeho moralita mě vytáčela k šílenství.

Už si nepamatuji,jak přesně následovaly další události,jen vím,že jsem doma vybral lékárničku a snědl několik plat různých prášků.Rohypnoly,diazepamy a podobně.

Pak si pamatuji sen,kdy jsem viděl pustou bílou pláň připomínající měsíční krajinu a po ní přijížděl na koni černý jezdec,který mi nabízel,ať naskočím k němu do sedla.Cítil jsem blízkost smrti.

Probudil jsem se v sanitce a oknem v zadních dveřích jsem sledoval ubíhající ulici.Sanitka míříla do stejné nemocnice ve které jsem se tehdy před šestnáci lety narodil.

Dali mě na kapačky a týden jsem si tam poležel.Pak ke mě přišla vlídná doktorka a odvezli mě na dětskou psychiatrii v Motole.Tak to byl můj první pokus o sebevraždu a také první kontakt s psychiatrií.Obého bylo v následujících letech více.

Měsíc jsem si tehdy poležel na oddělení pod vedením prim. Koutka kde jsem byl ve svých 16ti letech nejstarší.

Většinou tam byly děti mezi 10-15 lety.Kluci,co utíkali z pasťáků a pokoušeli se o sebevraždy,nezvladatelní jedinci a holky,který trpěly anorexií či bulimií.

Poprvý jsem zažil pravidelný režim,budíčky,rozcvičky,terapie,vycházky,pohovory s doktorem ,návštěvy a večerky. Pobyl jsem si na DPK měsíc a seznámil jsem se tam s Patrikem,který mi o pár let později dodával perník.

Po návratu do civilu jsem trochu omezil svůj životní styl,neboť se i něják doma provalilo,že jsem zkusil perník.Mámě jsem řekl,že to bylo jen jednou,že jsem to chtěl zkusit a že mi to nic neřikalo a drogy fakt ne.Mámu to uklidnilo a já jsem v září roku 1994 nastupoval do nové školy.Byla to střední pedagogická škola v Litoměřicích a já jsem se tenkrát poprvý v životě stěhoval z hlavního města.