1. kapitola Třicet
Třicet
Tak mám dnes třicet let! To je dost dlouhá doba. Alespoň to tak na první pohled vypadá. Přesně před třiceti lety jsem se poprvé podíval svým hnědým okem na tento svět, který byl ovšem tenkrát úplně jiný, než dnes. Narodil jsem se v jiném státě za jiného režimu, kdy vše bylo šedé a oprýskané a televize i myšlení lidí byly černobílé, případně rudé. A rudé prapory vlály na oprýskaných domech, které měly fasády podepřeny labyrintem lešení. Celý svět byl tenkrát nakřivo a všude bylo plno zdí, za které se nesmělo.
A jak jsem rostl, tak jsem zažil jednu revoluci, rozpad jednoho státu a vznik jiného, výstup z RVHP a Varšavské smlouvy a vstup do NATO a EU.
Taky dvoje velké povodně a všelijaký jiný extrémní výkyvy počasí a politické situace v zemi, kde za můj život vládli tři prezidenti. Stihla odejít z mé vlasti sovětská armáda, kterou tenkrát vyprovázel jistý známý rocker, a naši zlatí hoši s malým černým pukem párkrát připomněli světu, kde ta malá zemička, ve které jsem rostl a žil, vlastně leží.
Dějiny kráčely kolem mě, ve světě se semlelo pár válek a státních převratů, padlo či vzniklo pár režimů a vlád, rozpadl se východní blok, spadly dva mrakodrapy WTC v New Yorku a zrodila se globální vesnice a informační virtuální svět.
Když jsem se narodil, zemřel v Americe Elvis Presley a v Anglii se zrodil punk. V ČSSR se vznikla Charta 77.
Tehdy neexistovaly počítače a internet, mobilní telefony a satelitní navigace GPS. Nebyly cédéčka natož CD-ROMy a MP3 přehrávače.
V televizi byly jen dva programy a vládla nám jen jedna strana.
Na Smíchově, kde jsem rostl a přebýval, zatímco se valily světem všechny ty dějinné zvraty, stávaly jiný domy než dnes a zkrátka před třiceti lety byl jiný svět.
A v něm já, který patřím, jak se dnes módně říká ke generaci Husákových dětí.
