Dominik Lipner - Fotografie a texty

Terezínské intermezzo

Vracel jsem se do severních čech do míst,kde jsem před rokem a půl prožíval svojí lásku s Irenou.V únoru jsem nastupoval v Terezíně do Ústavu sociální péče jako vychovatel a sociální pracovník

...V jednom malým městě na severu s krutou minulostí obehnaném koldokola barokními hradbami z červených cihel prožíval také takový studený podzim.

Tenkrát byl ovšem listopad a byl o sedm let mladší.

Bydlel v maličkým pokojíku ve dvoře, vedle měl ještě jeden pokoj a sprchovej kout.

Výhled do dvora a na komíny na protější střeše. Stísněná atmosféra zanechaná po tisících zničených osudech lidí se žlutou hvězdou na kabátech byla tenkrát cítit všude kolem.

I přesto tam rád žil.

Dělal tenkrát ve velikým domě na náměstí plným lidí, kteří už viděli konec svýho tunelu, byli na hranici či za hranicí reality a svých barevných dnů.

Kráčeli už jen po svých cestách ke kterým měli jen oni mapu a často v ní už ani nedokázali číst.

Poslední stanice a po dvoře toho velkýho baráku ráno přelétavali havrani.

Skoro rok mluvil s těmi lidmi a občas i s havrany a někdy už nemohl rozeznat kdo je kdo.... 

Ten domov důchodců na terezínském náměstí jsem znal,jelikož v době kdy jsem bydlel v Litoměřicích jsem tam chodil v rámci školy na praxi společně s Irenou.To byl asi taky jedinej důvod proč mě tam vzali,jelikož jsem tehdy ve dvaceti neměl ani maturitu,jen tři nedokončený školy.

Od ústavu jsem také dostal byt,tedy spíše kutloch v přízemním baráčku ve dvoře jednoho bloku.Měl jsem k dispozici dvě místnosti,ale žil jsem jen v jedný, kde byl stůl,židle a postel.Hleděl jsem do dvora domu a takto jsem tam žil až do srpna toho roku.Začal jsem tedy poprvý v životě delší dobu pracovat.ÚSP Terezín byl plný důchodců,ale i mladších lidí s různým stupněm mentálního či fyzického postižení od lehčí demence až po různá stádia schizofrenie.Dostal jsem k dispozici klubovnu,kde jsem povětšinu dne seděl a hrál s dědečkama dámu či člověče nezlob se.Zvykl jsem si tam a pár lidí mi tam i přirostlo k srdci.Cigán Kája na vozíčku,který se pořád jen smál a říkal,že je to dobrý,pan Berka,který krásně maloval a měl těžkou schízu a nebo třeba pan Zrzavecký,který hrál výborně dámu.

Tak jsem si tam s nima v poklidu žil,občas zašel po práci na pivko do hospody k Hojtašům s Irenou,neboť ta tam tehdy také dělala.Dohromady jsme se však už nedali.Dvakrát nevstoupíš do jedné řeky a tohoto hesla se držím dodnes.Někdy jsem o víkendu nejel do Prahy a pak to prbíhalo asi takhle:

TEREZÍNSKÁ MOMENTKA

Když jsem ráno vstal

bylo šedivo

nemohl jsem

rozlepit oči

ubalil jsem si cigáro

a pustil si

Nicka Cavea

avšak přišel hlad

Vyhrabal jsem se

ze svýho

zatuchlýho pokoje

plnýho bordelu

a prázdnejch flašek

koupil si v obchodu

na rohu

rohlíky a kyselý rybičky

doma jsem si pustil

starý blues

otevřel pivo

a nasnídal se

pak jsem si zase

ubalil cigáro

a byl rád

že se můžu

celej den jen tak válet

a nemusím do práce

Taky jsem měl v Litoměřicích pár známých,jelikož to nebylo tak dlouho,co jsem otamtud vypadl.S Bárou, Tondou či Džakysem jsem chodil do starého dobrého Dynama v Litoměřicích a taky do klubu v Žalhosticích,kde jsem tenkrát přišel na chuť house a rave party a dával si opět sem tam pervitin.Ale jen jsem šňupal.Začala mě bavit house music a techno,které tehdy v čechách začínalo a byl to jistý druh undrgroundu,zatímco dnes je to komerční záležitost. O víkendech jsem z Terezína jezdíval občas do Prahy na housepárty,který tenkrát bývaly v Alfě na Václaváku či v KD Ládví.Tento hudební styl tehdy zažíval rozkvět a byl nerozlučně spjat s drogami,což je dodnes.Tenkrát to byl perník a také halucinogeny,hlavně tripy.

Na tyto akce jsem chodíval s lidma se staré party z Hlubáku,tedy s Kačenkou,Alešem,Viktorem a taky Patrikem známým to z dětské psychiatrie v Motole.Takže víkendy jsem takto pařil v Praze a přes týden dělal v Terezíně.Jaro bylo fajn a pak nastalo léto a já už trochu přestával rozlišovat mezi realitou a fikcí,protože když se člověk pohybuje jen zfetovaný na houseparty nebo zmatený mezi schizofrenními důchodci,tak přestává vnímat realitu. A já si to tenkrát začínal uvědomovat.Taky mi došlo,že je mi dvacet a nemám ani maturitu.Někteří mí vrstevníci už nastupovali na vysoký školy a já přišel na to,že mi pomalu začíná ujíždět vlak.A nechal jsem si jej ujíždět ještě dost dlouho.

Rozhodl jsem se tedy,že si dodělám maturitu a začal jsem s pomocí mámy hledat vhodnou školu,kde bych mohl navázat na něco z toho,co jsem nedostudoval.Nakonec jse musel nastoupit od prváku do Prahy na Veřejnosprávní školu na Smíchově.

V srpnu jsem se tedy rozloučil s Terezínem a toto moje samotářský období zanechalo ve mě trochu nostalgie.Snad to bylo i věčnou přítomností osudů terezínských židů.To utrpení tam bylo vepsáno do každého kamene a provázelo mě to tam celý můj pobyt.Vše bylo takové sešlé a zoufale ztracené...Připadal jsem si asi něják takhle:

SNY

Okázalá neokázalost

pustých dní

pustila mi žilou

Člověk tolikrát sní

a pak nashledanou

sny

Když

další dny příjdou

zbude jen zlost

Čí je to vinou?

Tak dost!

v rukách držím

jen ohlodanou

kost

a masité touhy

v moři zapomnění

plavou