6. kapitola My a oni
My a oni
V roce 1993 jsem začal chodit na gymnázium do Dobříše,jelikož jsem se v Praze na žádný gympl nedostal.Trochu mě to štvalo,že jsem musel půl hodiny dojíždět autobusem,ale nakonec jsem zjistil,že z celého dne bývaly ty ranní cesty autobusem přes Brdy tím nejhezčím.Když jsem byl v Praze,nebyl jsem ještě něják moc stylově vyhraněnej,ale já cítil potřebu někam patřit,jelikož ta je v tomto věku dost důležitá.Zařadit se a být ten či ten,kopat za tyhle a nenávidět tamty.Doba kdy člověk ztrácí vlastní názor,pokud si jej stačil již utvořit a přejímá názory skupiny.
A já v té době nějáký vlastní životní vyhraněný postoj neměl.Snad jen coby člen party amerických vojáků,kdy jsme se zajímali o válku ve Vietnamu a hltali u Honzy na videu válečný filmy typu Terminátor a Rambo, či Četa,který patří dle mého mínění k těm lepším válečným filmům.Kupovali jsme si v armyshopech vojenský uniformy,maskáče,čutory a sumky a jezdili na čundry k Berounce či prolízali sklepy smíchovskejch činžáků a kanály na Petříně.
Ale byl začátek devadesátejch let a šedost komunistickýho bezčasí byla rozmetána nepřeberným množstvím stylů a možností se vymezit vůči někomu jinému,zkrátka někam patřit."Člověk totiž přilne k tomu na čem mu opravdu záleží"(L 12,34) Já ovšem tehdy nechápal tento verš v jeho pravém smyslu,tedy k přilnutí K Bohu,ale k věcem pozemským, k nějákému stylu.
Když nás tedy s klukama omrzely hry na vojáky tak jsme objevili kouzlo kolečkových bruslí,které tenkrát ještě neměly kolečka v řadě za sebou,ale měly je vepředu a vzadu na treku,stejně jako je tomu u skejtu. Za ten jsme taky brusle vymněnili,jelikož si skejta opatřil Honza. A začlo první dělení na ty co jsou s náma a co proti nám.
Byli jsme my skejťáci a oni bruslaři a bývalí kamarádi se honili po parku a nadávali si.Já byl spíš skejťák,jelikož Honza byl můj vzor,ale měl jsem jen brusle a tak jsem tajně jezdil s jinou partou na bruslích.Ve zkratce asi toto:
NĚJAK MU TO NEVYŠLO
Chtěl zapadnout
do všech part
Kouřil všechno
kromě Spart
Jezdili jsme tedy po parku a starší kluci přinesli mimo cigár tu tam i nějáký to vínko či lahváče.A kdo měl trávu,byl za hvězdu dne,byl king a frajer.Huliči se stávali naším vzorem.
Tehdy se vše začalo zvrhávat,jenže já,ani nikdo jiný to netušil.A i kdyby mě tehdy někdo varoval a snad i kdyby mi ukázal,co mě bude dál v životě čekat, o co všechno příjdu a jak dopadnu,tak bych jej stejně poslal do háje,ukázal zdvižený prostředníček jako symbol odporu a zapálil bych si špeka,zapil to lokem piva a odpliv si.
Takovej jsem tehdy ve svých patnácti byl.
V dětství jsem vyrostl na Bethoweenovi,Mozartovi,Čajkovském,folku,blues,jazzu a rocku šedesátých let,takže po krátkým období úletu na Michaelu Jacksonovi a europopu typu Roxette či Boney M. a 2Unlimited jsem začal poslouchat Nirvanu,Faith No More a Pearl Jam.Nechal jsem si narůst vlasy a nosil kostkovaný flanelový košile a zelený kapsáče.Taková byla doba, doba grunge první poloviny 90.let.
Na gymplu bylo takto smýšlejících a vypadajících lidí dost a hlavně ve vyších ročnících a u mě ve třídě to byl jistý Honza Z..
Tam tedy vznikala parta,která fungovala paraelně s tou "mojí" smíchovskou a formovala moje životní postoje.
Po škole a někdy i místo ní jsem chodil s klukama z gymplu na náměstí do hospody,kde nám vždy nalili a objevil se i nějákej ten špek,brko,džojnt,dým,kouř,nebo jak kdo chce,názvů je pro to zelený svinstvo spousta a hulilo a kecalo a pařilo a já měl pocit,že někam patřím,že začínám žít a ani jsem si neuvědomoval,že jsem vlastně žít přestával ještě dříve,než jsem doopravdy začal.
Vlastně,když se dívám zpětně tak jsem vůbec žít nezačal,odmítl zodpovědnost a žil jako dítě dalších patnáct let,které jsem takto promarnil.Byla to taková prodloužená puberta. A draze vykoupená bolestí na duši.
Nebudu však moralizovat,je to jen můj osobní názor podepřený vlastní životní zkušeností.Dá se říci,že teprve teď ve třiceti letech se učím a začínám žít opravdovej život.Začínám žít to,čím jsem vždy pohrdal a odmítal to.Věřím že Pán mě má rád a dodá mi k tomu dost sil a já nepromarním šanci,kterou jsem od Boha dostal a totiž začít nový,opravdový život tady na seveu Moravský země u polských hranic.
Stejně tak jsem tehdy odmítal vzdělávací systém a odpor k němu vzrůstal.Pedagogy jsem ignoroval,stjeně jako všechny předměty snad kromě češtiny a dějepisu.Nakonec jsem ze svého života školu jako něco potřebného pro život vypustil úplně a chodil pilně za školu.Buď s lidma z gymplu,nebo s klukama ze Smíchova.Máma dlouho nic netušila a neomluvený hodiny narůstaly a narůstaly.Bylo mi to fuck.Chtěl jsem si užívat a tak se začal pomalu potulovat po hospodách,ale spíše po venku.Popíjel pivka a pokuřoval travku.Ve walkmanu hrála na plný pecky Nirvana a víte co mi můžete.Můj tehdejší životní pocit by se dal zhrnout do tohoto textu:
V TÝHLE SPOLEČNOSTI
V týhle společnosti
zjískáš paranoiu
v týhle společnosti
zblbneš
V týhle společnosti
sedíš sám u kulatýho stolu
v týhle společnosti
se cynicky směješ
V týhle společnosti
není radno myslet jinak
v týhle společnosti
tě spoutají do sítí
V týhle společnosti
se neptej jak
v týhle společnosti
se stává plytký tvý Bytí
V týhle společnosti
mluv jak vidíš v televizi
v týhle společnosti
kupuj jen to nejlepší
V týhle společnosti
omezí tvou vizi
v týhle společnosti
plný lidských neštěstí
V týhle společnosti
musíš držet krok
v týhle společnosti
ztratíš nejeden rok
V týhle společnosti
...
Ne takhle já žít nechci
v týhle společnosti
A tak jsem ignoroval okolní svět a zkrátka jsem byl drzej puberťák,kterých je všede plno a byl jsem stejně sebevědomej a nepoučitelnej jako dnešní i příští generace teenagerů.
Jedinej rozdíl je v tom,že my jsme byli první porevoluční generace,první koho udeřila přes ksicht facka kapitalistického světa konzumu.Z této generace se zrodili úspěšní podnikatelé,manažeři a milionáři,ale taky trosky,socky a zoufalci bez budoucnosti.
Nechci tvrdit,že za komunistů drogy nebyly,ale bylo to vše skrytější a obětí bylo méně.Chce-li někdo vědět o té době víc,mohu doporučit knihu Jana Pelce ....A bude hůř.(nakl.Maťa 1996).Ostatně v jejím dekadentním stylu jsem se jistou dobu vzhlížel a osudy jejich hrdinů byly pro mě vzorem.
Přitom jediný z koho si má člověk brát vzor je Ježíš Kristus,jehož život a oběť za nás nám ukazuje cestu.
Tohoto poznání jsem byl ovšem tehdy dalek a předcházející větě bych se tehdy cynicky vysmál,stejně jako veškeré filozofii a otázkám o hledání smyslu života.
Předstíral jsem docházku na gympl a tak mi ubíhal čas.Leč táhlo mi na šestnáct a byl jsem stále panic.Miloval jsem svojí Kačenku,ale jen platonicky,jelikož měla svýho Aleše,který byl mým kamarádem.Byl to starší kluk,kterýho vyhodili z učňáku zkrze drogy,stejně jako jeho bráchu Viktora,který se později živil prodejem pervitinu. Ani nevím,kde je těm klukům dneska konec.
