2. kapitola Husákovo dítě
Husákovo dítě
Jenže všechny tyhle události politické,ekonomické či kulturní,zkrátka ty "velké" dějiny nejsou pro život obyčejného člověka tak důležité a neovlivňují jej a neformují natolik,jako lidé, kteří jej obklopují,tedy zejména rodina,přátelé a vůbec lidi,které na cestě svým životem člověk potkává.A až člověk trochu povyroste,tak hlavním určujícím faktorem jeho života jsou jeho vlastní rozhodnutí a činy,které směrují cestu po které kráčí. Dokud však nepochopí,že není neomezeným vládcem a kormidelníkem na té cestě zvané život,tak jsou jeho cesty křivolaké a často vedou špatným směrem či končí ve slepé uličce. Člověk musí příjmout,že sice kormidluje loď zvanou život,ale musí napnout plachty a plout pak po dobrém větru,který jej vede po správné cestě. Tou napnutou plachtou je víra a tím dobrým větrem, který nás vede k cíli je Boží láska sdělovaná nám skrze Ježíše Krista. A o hledání této cesty,o plavbě bez plachet v rozbouřeném moři žití, o ztroskotání i znovunálézání a o pochopení nutnosti rozvinutí plachet,tak o tom je mé vyprávění.O těch velkých dějinách se člověk dočte v každé dějepisné příručce. Skoro celých třicet let jsem plul po moři života a třímal v ruce kormidlo s pocitem,že já vedu svojí loď a je jen na mě kam dopluje.. O Božích nabídkách a ponukách k rozvinutí a napnutí plachty víry jsem nevěděl, či jen tušil, nebo je později ignoroval. Až jsem se několikrát rozmlátil o útesy bolesti,depresí,zmaru,tak pak jsem konečně prohlédl tou duchovní tmnou a pochopil. Byl jsem slepý pro své sobectví a chuť si jen a jen užívat,často na úkor druhých a kormidlo života jsem i několikrát pouštěl z rukou úplně a chtěl skákat přes palubu.Zkrátka bez napnutých plachet Víry do kterých fouká milostivý vítr Boží lásky nejde životem plout. Bloudil jsem bez plachet po širém rozbouřeném moři,ovšem jen s nataženou palchtou se dá plout a ta cesta je jediná správná neboť "Brána a cesta k životu jsou úzké a je málo těch, kteří je najdou." (Mat 7,14) A já hledal a často marně či na nesprávných místech.Propadal jsem se do propastí a pastí, které mi nabízely prchavé umělé zážitky štěstí a bezstarostnosti,chvíle zapomnění a pocitu,že mám vše pevně v rukou,že jsem pánem svého života a musím tedy z něj vyždímat co se dá. Až na dno a co tě nezabije to tě posílí a taky fuck off svět!!! Tak to byl můj životní postoj.Sex,Drugs and Rock´n´ roll,to byla má božstva,mé modly. V Bibli je však psáno,že nebudeš míti jiného Boha, kromě Hospodina! To jsem ovšem dlouho nevěděl,žil jsem ve tmě a neustále obviňoval ze svých chyb druhé a litoval se,jak mi všichni ubližujou a že se můžu na všechny a všechno vykašlat a budu jen brát a brát si a nikomu nic nedávat,ledaže by to bylo pro mě prospěšný. Ale popořádku. V ČSSR zuřila tvrdá normalizace,prezident zapomnění Husák začínal hon na autora Charty 77 a budoucího prezidenta Havla a 4. ledna toho roku zhurba kolem desátý večer jsem poprvý spatřil světlo světa v nemocnici v pražském Motole.Bohužel si z toho večera nic nepamatuji,ale takových večerů jsem ještě v životě zažil více. Byl jsem od narození dítě zvědavé,neboť jsem se tak těšil na vezdejší svět a jeho záhady a tajemství,že jsem nevydržel čekat v lůně matčině obvyklou lhůtu a narodil jsem se již kolem šestého měsíce. Byl leden,na nebi znamení Kozoroha a dle čínského kalendáře se chýlil ke konci rok Draka. Lékaři mě dali do inkubátoru, moderní to vymoženosti techniky,abych ten rychlý skok do světa vůbec rozdejchal.Napojen na kyslík a všelijaký přístroje jsem prožil asi rok.Zážitků pramálo,takže nemůžu sloužit příběhy,ale asi jsem byl relativně spokojený. Méně už však moje máma,které začalo martyrium starání se o mě a tahání z lopaty hrobařovy,které trvalo ještě mnoho let potom.Pán jí požehnej za všechnu péči,čas a nervy,které mi věnovala. Zatím jsem si lebedil v inkubátoru a kdesi v Anglii nahrály Sex Pistols první punkové album. A punk byl i můj pozdější životní postoj.Spíš to ale byla póza či hledání sebe sama. Najít se však lze jen v Bohu, jelikož "člověku nestačí k životu jen chléb,ale Boží slovo potřebuje vždycky."(L 4,4). Ale já byl lačný jen chleba. Ranné dětství bylo pro mě rájem,kdy táta a máma byli nejlepší tvorové na světě a byli celým mým světem,jak už to u dětí,které mají rodinu,bývá. Býval jsem samotářské a hloubavé dítě,jelikož podle slov mámy jsem již ve třech letech na otázku rodiného známého evangelického faráře- Kde je Bůh?, odpověděl- Bůh je v nás! Ano, byla to rezonance Boží přítomnosti v mé duši,neboť v každé dětské duši je přítomen Pán,jelikož není ještě zasažena materiálním světem a jeho požitky.Ježíš praví "Nebraňte dětem v přístupu ke mně,neodhánějte je.Boží království je právě pro takové,jako jsou ony." (L 18,16) Mě tehdy od Boha nikdo neodháněl,ale taky mě nikdo neotevřel cestu k němu.Máma ani otec nebyli věřící,oba psychologové a spíše se zajímali o filozofii klasickou řeckou či Junga,Freuda nebo východní směry.Ovšem měli a mají mezi věřícími,zvláště evangelíky spoustu dobrých přátel. Já tedy ve svých třech letech jasně formuloval svůj vztah k Bohu a více se o něj na dlouhou dobu nezajímal.V životě bylo spousta zajímavějších věcí. Třeba hry. Hrával jsem si spíše sám a dlouhé chvíle jsem si krátil kreslením,později malováním,stavěním různých měst a hradů a vymýšlel jsem si vlastní světy ve kterých mi bylo dobře. Jako dítě jsem byl snílek a dnes zjišťuji,že něco z toho ve mě pořád zbývá.Díky Bohu. Také jsem miloval vlaky a procházky s mámou po Petříně či po Praze a víkendový výlety po krásách naší vlasti. Jezdili jsme do lesů a na hrady a zámky v blízkém i dalekém okolí hlavního města. Pamatuji si různý útržky míst,ale spíše vůně,nálady,pocity než konkrétní situace a věci.Zlomky obrazů lesů i oprýskaných fasád městský periferie,dělnický činžáky a pustý ulice.To všechno formovalo mojí dětskou duši a je ve mě kdesi na dně přítomno dodnes. Rád si ty pocity občas vyvolávám a někdy přímo cítím,že takový nádech už sluneční svit kdysi dávno v těch bezstarostných časech dětství měl. Nic ovšem netrvá věčně,ani tato krásná doba.
