4. kapitola Brány se otvírají
Brány se otvírají
Doma jsem bydlel už jen s mámou,otec se odstěhoval na Moravu,kde žije dodnes.Po odpoledních jsem se flákal s klukama a naše působiště se přesunulo z petřínských strání a smíchovskejch dvorků do parku,kterému nikdo neřekne jinak než Hlubák a to proto, že je pod úrovní okolního terénu.Je to vlastně pozůstatek barokních zahrad usedlosti Portheimka,která patřila šlechtickému rodu Dienzoferů.
S klukama jsem tehdy vysedával na lavičkách a s první cigaretou si připadal drsně a měl pocit že se mi otvíraj brány života.
Takových skupinek mládežníků je dodnes všude plno a jejich osudy se jistě v mnohém shodují a budou shodovat s mým životním příběhem.Jen se modlím k Pánu,aby měly i takový dobrý konec,aby nalezli Boží lásku a jejich loď napnula plachty a chytla ten správný vítr.
Proto také toto vše píši.Nechci kázat,jak se má či nemá žít,chci jen popsat životní pouť jednoho úplně obyčejného člověka,jehož život je stejný jako tisíce jiných a ukázat,že i z bedznaděje je cesta ven.Chci ukázat,jak jí jeden takový zoufalec hledal a našel a poznal Boha.
Do Hlubáku za náma chodili i starší kluci,kteří už byli na učňácích či středních školách a zasvěcovali nás do dospěláckýho života.A taky holky.Od nás ze třídy to byla moje tajná láska Kačenka,se kterou jsem později okusil poprvý pervitin a taky Petra,její kámoška a sestry Plíštilky,který byly z vedlejší třídy a měly černýho psa labradora. Mám dojem,že se nás tam scházívalo tak okolo dvaceti děcek a několika psů.
Bylo léto roku roku 1993 a já zkončil základku a bylo mi krásných 15 let.
Dostal jsem svojí první občanku.Byla to knížečka v hnědých deskách a já byl na ní hrozně hrdej.
Tou dobou došlo k tomu zlomu a tak bych tedy zde rozdělil svůj život na dvě etapy.Každá z nich je něčím důležitá.Jedna je bílá,ta druhá černá.Ta bílá,více méně bezstarostná, zkončila tím létem v Hlubáku a předemnou bylo 15 let,které byly euforické a zrychlovaly jako nebezpečný vír,který člověka nakonec vtáhne a pohltí.Ta šílená cesta kdy jsem vrávoral u kormidla trvala patnáct let a málem mě stála zdravý rozum,duši a i život.
Bylo to,jako když se obrátí mince z pany na orla,jako když někdo zatáhne okno.A z té temnoty se ještě pořád vzpamatovávám.
